Srdečně Vás zveme na XXIX. Skautský seminář ELŠ, který proběhne o víkendu 4. – 6. ledna 2019 v pražském Salesiánském divadle.

Pokud jste náš seminář již někdy navštívili a rádi se vracíte, nebo jste na Skautském semináři ELŠ ještě nebyli, ale zaujala Vás nějaká z přednášek z let minulých, zapiště si první lednový víkend roku 2019 do kalendáře, a rádi Vás na XXIX. Skautském semináři ELŠ přivítáme.

Program, hosté a další informace se zde objeví behěm tohoto podzimu.

Je tu zas léto – čas táborů, putování, čas pro lesní školu. Co vložit na prázdné stránky deníků?

Krajina, kam zamíříme, by se dala nazvat poutništěm. Já vím, že to slovo je zvláštní, ale užil je TGM před sto lety okouzlen podobně zvlněnou krajinou podhůří Železných hor. Mně se zalíbilo. Je ryze čeké a postihuje nejen prostor k putování, ale i pohled do stezek, jimiž je cestou protkáno myšlení.

Tak jdeme! Poutník jde zvolna, pozoruje, dívá se i žasne, vnímá očima krajinu a očima krajiny i sebe. Začneme na návrší u Pohledi. Pod ochranou sv. Vavřince se mezi novějšími staveními jaksi k zemi přikrčený skrývá Michalův statek, pět set let starý památník  selských rodů, přežívajících pole orná i válečná.

Obzor rámuje pásmo orlovských lesů, korunované siluetou Lipnice. Ani se nezdá, kolik údolí musíme přejít, než tam vystoupáme.

První je hluboký zářez Sázavy. Ta „sazavá“ řeka má jméno po hnědé rašelině, kterou si nese z pramenišť a dosud na horním toku uchovává. Řeka sv. Prokopa Sázavského. Kolik inspirací nabízí jeho život: otec rodiny, poctivý hospodář předá dospělým synů, zděděný majetek. touží po moudrosti. Vrací se do rodné krajiny jako kněz slovanského obřadu. Vede život poustevníka v modlitbě, práci a dobrých radách příchozím. Založí klášter a zemře jako opat.

Tu jeho řeku musíme překročit, jako on překračoval úseky svého hledačského života. Máme na výběr most v Dobré, nebo starý zapomenutý brod pod Pohledí na konci úvozové cest, dnes přervané železnicí. obojíé spojuje břehy, též člověka s člověkem, ale to brodění má něco navíc – hlubší prožitek.

Pak už je jen stoupání a klesání až k samému cíli. Orlovy – místo, kde se před stoletím zrodila idea českého skautingu – je ještě daleko. Dopřejme si zastávek, kolik bude potřeba. Určitě budeme děkovat, ať za ty letní doteky krásy, za stín stromů a lesů, za svou obklopenost tím vším a svými přáteli…

Poutniště.

Má i své nebe, nejen oblaka a mračna nad kopci, ale i oblak ochránců.

Sv. Jiří, náš patron, z kostelíka – tvrze zve k zápasu o vítězství dobra v nás i kolem nás.

Sv. Vít z lipnického kostela vyzývá k bdělosti.

Sv. Vavřinec, patron staré hradní kaple, ukazuje službu slabým a opomíjeným slovy ze Zlaté legendy: „To je můj poklad, mé bohatství!“

Spolu s ním i sv. Martin v Dolním Městě dělí svůj plášť s chudákem.

Zbývá ještě sv. Markéta v Loukově a v Lučici. Vzpomínám na dávno ztrcený loukovský obraz, kde šlapala po drakovi zla – ženský protějšek svatého Jiří.

Věru, máme za čím jít, máme za kým jít.

Šťastnou cestu, bratři!

                                                                                                                             Váš vděčný bratr Balú

K závěru letošní serie úvah jsem zvolil prostinké, ale obsahem hluboké slovo: přátelství. Vždyť nás k němu vybízí i jedna z dobrých rad skautského zákona.

Být přátelský k druhým předpokládá být přátelský také k sobě, oběma směry rozdávat dobro, usilovat o osobní růst i růst společný.

Teď je před námi příležitost: usilovná práce letního běhu lesní školy.

Je dnes módou mluvit o „přidané hodnotě“. Tou bezesporu nová přátelství, která léto nabídne, budou.

Ono to ale není tak rychlé a tak samozřejmé. Pro skautského vůdce je důležitý ten první krok – spřátelování, poznání východisek a cílů, to jest: zkušenost.

Vysoce si jí cenili už antičtí učenci. Aristoteles ji dokonce povyšuje nad vědění, když říká: „Zkušenost na rozdíl od vědění ví, ale neví, proč.“

Když už jsem zabředl do oblíbených citátů, dovolte ještě jeden, a to z moudrosti Jana Wericha:  „Někdo má to štěstí, že má schopnost být přítelem.“

Spřátelování a přátelský přístup je opravdu cenná hodnota. Velmi často tak získáváme víc, nežli jsme doufali nalézt.

Může se to zdařit, když půjdeme s rytířsky otevřeným hledím, to je s výhledem vpřed, s dobrou vůlí, s chutí naslouchat, s odvážným úmyslem pracovat na sobě.

Hodnoty, jimiž jsme se po pět měsíců zabývali, jistě pomohou.

S poděkováním za projevy přátelství, které jste mi nabídli a nabízíte a jsou radostí v mé nemoci, s díkem za modlitby.

Váš vděčný Balú

Vážení bratři, milí přátelé,

Kostel sv. Jiří (Řečice)

před časem jsme se společně prošli Orlovskými lesy poblíž hájenky, kde budeme v létě tábořit. Dnes se vydáme jen slabou hodinku chůze od Orlovské myslivny k návrší nad osadu Řečice, kde stojí kostelík. Shlíží z té výšiny už sedm století a zvláštně promlouvá ke vnímavé skautské duši.

Je zasvěcený svatému Jiří, bojovníku se zlem, rytíři a patronovi skautů. Ztmavlý obraz rytířského jezdce na bílém koni zdobí maličký oltářík a provázejí jej mnohem starobylejší gotické fresky na stěnách. Všechny v různých podobách zobrazují jen a jen dobré skutky, jakoby už středověký potulný malíř tušil, kdo sem zamíří pro inspiraci více jak sto let od vzniku českého skautingu. Je to krásné místo pro dnešní jarní, lehce virtuální, ale i pro letní, již opravdové setkání.

To ale ještě není všechno. Kostel má dodnes zbytky opevnění. Byl opravdovou tvrzí s valem, příkopem, hradbou a vstupní věží. Do kraje dosud hledí raně gotická okénka, která bys zakryl dvěma dlaněmi, dodnes připomínající střílny lučištníků. Kování na dveřích z dubových fošen je masivní a má zakončení ve tvaru rozvinuté lilie. Škoda, že nenechavá ruka zcizila před lety dveře od sakristie. Na nich byly kusy železa ještě ze 14. století a mnohé z nich stejně vykované. Hned před prahem zmíněných dveří leží v podlaze dlážděné cihlami náhrobek řádového rytíře, jednoduchý, prostý, bez nápisu. O jednom však mlčky promlouvá: o cti muže, který splnil svůj úkol.

Co tu je dále k vidění, nemá už jednoznačný výklad. V sakristii je kamenný stůl, zřejmě pozůstatek středověké pece. Možná sloužila jako pekárna hostií, ale dost možná vytápěla tuto komůrku a prostor nad ní, kde se dnes otevírá gotické okénko do temné půdičky a kde snad žil svůj osamělý život kněz – poustevník, správce svatyně a rádce příchozích poutníků.

Ticho a šero kostelíka láká posadit se na chvíli do hrubých stařičkých lavic z hoblovaných fošen, ponořit hlavu do dlaní a mysl do vzpomínek. Kolik ušlechtilého odkazu minulých časů dokázal do sebe vsáknout  náš skauting! Kolik z toho dokážu já přijmout? Kolik z toho dokážu já předat? Koho dokážu oslovit? Snad i na tyto otázky dokážeme v létě najít odpověď.

Na společné hledání se těší
Balú, Pade, Krokodýl, Vlk a sbor instruktorů

Otuženi rychle nestupujícím jarem jsme o měsíc blíž letnímu běhu lesní školy. Květen – kolik nádherných označení nese s sebou! Vybral jsem prastarou pranostiku, která zve do přírody:

„Je tady máj – půjdeme v háj!“

Zabývali jsme se totiž od počátku roku vážnými otázkami a je na místě zastavit se k odpočinku. Není to marnění času. Každý, kdo je na cestě jej potřebuje, ať je to cesta namáhavá fyzicky, nebo duševně. Upevní, co bylo započato, protože nabízí ohlédnutí. Nové nadechnutí pak usnadní další postup.

Zklidnění mezi těmi dvěma, třeba i doprovozené kvalitním vyspáním z únavy, dovolí vidět dosavadní i budoucí cestu srdcem, tedy jejím obrazem ve vlastním svědomí.

Je dobré, když přicházející únavu můžeme nasměrovat do míst, která zároveň motivují – urovnávají tok myšlenek a nesou v sobě jakýkoliv náboj krásy.

To neurčité zájmeno tu má své místo, abych neodkázal výhradně na krásu májové přírody, ale i dál, byť ta jarní krása je nejblíž.

Začněme zde: Oči odpočívají ve svěží zeleni a v pestrosti květů. Píli pochvaluje bzučení hmyzu v nich a mravenci vlečou své náklady po značených cestičkách. I oni mají vědomí cíle a smyslu cest. Jen jarní noc dopřeje ticho uším, které se nechaly za dne unášet ptačím zpěvem. A k tomu měkkost trávy, jas obzorů a což teprve voda….

Odtud je už jenom krůček k relaxační roli krásy umění, k výtvarným, hudebním i literárním dílům i k vlastní kreativní tvorbě. Kdo potřebuje najít oddech v tělesné práci, ať vezme vrbový či bezový proutek plný jarní mízy a zkusí píšťaličku, nebo ať uřízne hůl a vyzdobí ji uměním své ruky a nože. Bude mít hezkou oporu.

Je ale opora silnější – pohrát si, sdílet se s přáteli. To je to nejkrásnější, co nás může potkat.

Častá setkání s dobrými lidmi přeje
Váš bratr Balú

Přátelé,

nežli se začtete do krásného textu od bratra Balúa, tak prosím přijměte tento vzkaz v duchu skautského zákona.

V předvečer patrona skautů, svatého Jiří, se mi obzvláště dobře píše to, že Václav, instruktor ELŠ, je za svoji celoživotní skautskou službu oceněn právě medailí svatého Jiří. O kolika lidech jsme schopni říct či napsat, že jsou čestní, oddaní, pravdomluvní, skromní a prospěšní skauti? Že dokáží oslovovat a vnímat mladé, být jím vzorem?

Jsem poctěn, že tohoto mladého vůdce máme v našem týmu lesní školy a že tak dobře svůj skautský postoj osvědčuje vedle Balúa, Merkura, Bivoje a dalších. Je jen málo mužů, kteří se takto řídí mottem Jíry Stránského: „Měj rád svého bližního, ať je to kdokoliv! Snaž se mu pomoct, ať je to kdokoliv!“

Díky, bratře Kunhúte!

Pade

Svatý Jiří – náš patron

Začneme třeba českou zvláštností. Ve světě se slaví sv. Jiří 23. dubna, u nás posunutím za svátek sv. Vojtěcha 24. dubna. Je to pravděpodobný den jeho mučednické smrti snad v roce 303 nebo 304 ve starověké Lyddě, dnes nedaleko Tel Avivu.

Starobylá úcta k bojovníku /byl plukovníkem císařského vojska/ se rozšířila celým křesťanským světem . Více než strohá data o jeho životě žije legenda, šířená slovy, ale mnohem častěji obrazy, které byly knihou chudých, neznalých v rytířských časech čtení.
Tak jej po rytířích za patrona přijali také skauti. Podržme se i my obrazu. Nejčastěji vidíme Jiřího jako rytíře ve zbroji s nezbytným kopím, kterým probodává hlavu draka – symbolu zla.

Statný bílý kůň nese jezdce vzepřeného ve třmenech v okamžiku tohoto střetu. Bílá barva koně je symbolem čistoty, všeho nejvyššího Dobra.

Dobro přemáhá Zlo. To je Jiřího vítězství, to je jeho poselství z hloubky staletí trvající svatojiřské úcty. Může nám být líto, že ten legendární zápas s drakem zla Jiří ve faktické rovině nikdy nepodstoupil, ale legendy už jsou takové. Mluví v symbolech.

Boj, který symbolizuje, je i náš cíl : Drobnou a každodenní prací rozšiřovat pole Dobra v sobě a ve svém okolí. Tak tedy přeji všem čtenářům úspěch na tomto poli a pár nadějných slov z lidového popěvku na Smrtelnou neděli přidávám: “ Svatý Jiří vstává, létu odmykává …“

K sv. Jiří 2018
Balú ŘSV

O otužilost jsme zavadili minule při pozorování probouzení jara. Ona je totiž potřebná. Je dokonce dvojí — tělesná a duševní, spolu souvisejí a jedna bez druhé neplní svůj cíl.

„Jsme silni svalem i duší“ zpívá se v dříve zmíněné sloce junácké hymny.

Nebudu se šířit o té první. Snad jen v ozvěně Velikonoc vzpomenu už dávno odložený zvyk velkopátečního omývání ve „šťastné vodě“. Mladí se v ní i koupali — to kdyby snad někdo chtěl zkusit svou odvahu. Metody otužování jsou známé a platí, že každý volí podle svých dispozic.

K čemu ta druhá? Abychom měli schopnost poradit si v nečekaných situacích, které život přinese. Duševní otužilost není tedy nic jiného, než umění překonávat překážky.

To se snadno řekne, ale čím začít? Rozvahou – zvážit své dispozice a pracovat na nich. Máme přece z čeho čerpat. Je tu zkušenost a ta učí, že je třeba přijímat postoj: nejsem na prvním místě, nemusím mít vždycky pravdu. Je to prvoprvní tázání po pravdivosti.

Pak přijde druhé — umět přijmout kritiku jako tázání po cestě z nepříjemné situace. Jistě, ani pak se vše nemusí zdařit, ne pokaždé dojde k upřímnému dialogu se sebou samým a s okolím. Dokážeme ale „být in“ a posléze „být nad věcí“.

To už se blížíme k prozíravosti, která je schopností  rozhodovat o budoucnosti vlastního života v různých aspektech. Základem zůstává vnitřní dialog se sebou, dialog s druhými. Předpokládá dobrý cíl, respekt k vlastní  osobnosti i osobnosti každého jiného.

Skaut to shrnuje stručně: Buď připraven!

Váš vděčný bratr Balú