O otužilost jsme zavadili minule při pozorování probouzení jara. Ona je totiž potřebná. Je dokonce dvojí — tělesná a duševní, spolu souvisejí a jedna bez druhé neplní svůj cíl.

„Jsme silni svalem i duší“ zpívá se v dříve zmíněné sloce junácké hymny.

Nebudu se šířit o té první. Snad jen v ozvěně Velikonoc vzpomenu už dávno odložený zvyk velkopátečního omývání ve „šťastné vodě“. Mladí se v ní i koupali — to kdyby snad někdo chtěl zkusit svou odvahu. Metody otužování jsou známé a platí, že každý volí podle svých dispozic.

K čemu ta druhá? Abychom měli schopnost poradit si v nečekaných situacích, které život přinese. Duševní otužilost není tedy nic jiného, než umění překonávat překážky.

To se snadno řekne, ale čím začít? Rozvahou – zvážit své dispozice a pracovat na nich. Máme přece z čeho čerpat. Je tu zkušenost a ta učí, že je třeba přijímat postoj: nejsem na prvním místě, nemusím mít vždycky pravdu. Je to prvoprvní tázání po pravdivosti.

Pak přijde druhé — umět přijmout kritiku jako tázání po cestě z nepříjemné situace. Jistě, ani pak se vše nemusí zdařit, ne pokaždé dojde k upřímnému dialogu se sebou samým a s okolím. Dokážeme ale „být in“ a posléze „být nad věcí“.

To už se blížíme k prozíravosti, která je schopností  rozhodovat o budoucnosti vlastního života v různých aspektech. Základem zůstává vnitřní dialog se sebou, dialog s druhými. Předpokládá dobrý cíl, respekt k vlastní  osobnosti i osobnosti každého jiného.

Skaut to shrnuje stručně: Buď připraven!

Váš vděčný bratr Balú