Vše dobré v novém roce

Údolí říčky Doubravy u Chotěboře nabízí i na sklonku roku nezapomenutelné výhledy. Divoká voda obklopená spící přírodou se proplétá mezi kameny a prokousává skalami. V roce 2020 vám, milé sestry a milí bratři, přejeme na skautských stezkách co nejvíce takových výhledů, které osvěží mysl a nabídnou příležitost k zastavení v každodenním shonu.

Za ELŠ br. Azor

Přidáno před

Procházka Adventní Řekou s Balúem

Nevlídný listopadový čas vzdul vodu v mé Řece, tak ochablou za suchého léta. Nechala tu v pobřežních křovinách uvízlé větvičky a chuchvalce podzimního listí. Všechno to ztuhlo a ztvrdlo pod prvním náporem přicházející zimy. Přece mne to láká aspoň jít a zahledět se na ledový škraloup při březích, na barevné peří potápějících se kachen, které se v hejnech usadily na proudech, naslouchat šumění vody. Tlumí je nárazy na led a mění rákosiny v křišťálové krápníčky.

Je advent, čas radostného očekávání Vánoc, čas krátké sluneční obchůzky, čas pro zamyšlení. Další rok co nevidět utone v moři uplynulých věků jako vody mé říčky ve slanosti Severního moře. Mám tu u ní svůj kousek v ústí čistého potoka. Označili je před dávnými léty omšelý balvan a ohniště nedaleko, které je od nepaměti užíváno vodáky, skauty i trampy na jejich cestách Posázavím. Vlídně zve. Zvu i Tebe, přisedni. 

Budeme se dívat do nízkých plamínků, jejich praskot se bude mísit se šploucháním Řeky a vzpomínky na prožité chvíle se v tom mihotání zhmotní. Jak je ten ohníček užitečný! Hřeje a svítí tmou. Jestlipak totéž mohu říci o své cestě uplynulým rokem? Posvítil jsem trochu alespoň někomu příkladem svého života? Bylo nám dobře pospolu v lodi, na táboře, na vodě? Hřálo nás vědomí sounáležitosti, vzájemnosti a společného hledání, co je dobré, co je lepší a co nejlepší? Jaké dřevo přiložit do našeho ohníčku užitečnosti? Snad to bude tvrdý borový suk, který vydá pryskyřičnou vůni dobrého skutku a jasné světlo, nasměrující naše snažení a vyzařující silné teplo lásky? Ale postačí i pár olšových polínek. Ta podobnou jasností i voňavostí udrží již rozhořelý oheň. Jen ten je důležitý všem a chladu.

Je advent. Na voňavém zeleném věnci pod stropem klubovny budeme postupně rozžíhat čtyři svíce. Bude přibývat světla kolem nás. Bude to přání, aby přibývalo i v nás a mezi námi. Beru si odtud kousek zeleně na věnec. Ještě se sem vrátím. Vrátím se v tichu předvánoční noci a budu pouštět po klidné řece maličké svíčičky ořechových skořápek. Ty první jako pozdrav vzdáleným skautským duším v úmoří, tu druhou za těmi, kdo nás předešli k věčnému Světlu. Tu třetí za nás, co putujeme poříčím a čtvrtou za ty, kdo mají přijít po nás. Je to vánoční slavnost Řeky. Je to maličký dárek naší vděčnosti a je v něm i příslib: „S jarem se vrátíme…“

Balú

Přidáno před

17. listopadu 2019

Přátelé,

podzimní víkend 16.–17. 11. 2019 byl pro instruktorský sbor Ekumenické lesní školy velmi důležitý.

Potkali jsme se na Vysočině, na faře v Herálci, abychom poděkovali za 30 let svobody a demokracie v naší krásné vlasti. V předvečer tohoto významného jubilea jsme se společně pomodlili v poutním kostele svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře a v bazilice Nanebevzetí Panny Marie a svatého Mikuláše. V neděli 17. 11. poté ve venkovském kostele v Herálci.

Bohu díky za všechny dary a krásná setkání!

Pade

Přidáno před
Příspěvky

Odešel bratr Jan Havel – Bivoj

Milé sestry, milí bratři, v neděli 3.11.2019 krátce po poledni zemřel velký hrdina, dobrý člověk, skaut a náš spolubratr z lesní školy – BIVOJ. Navždy v mém srdci zůstane jako neohrožený muž, jenž v dobách nesvobody konal činy…

Přidáno před

28. říjen 2019

30. let svobody a demokracie v naší vlasti

„Rád vzpomínám na dobu, kdy jsem se svým skautským oddílem také sjížděl řeky a prožíval podobná dobrodružství. Vím, co vše pro vás skauting znamená, a raduji se z toho, že jeho myšlenky jsou stále aktuální a oslovují mladé lidi. Skrze pestrý program, který skauting nabízí, získáváte dobré návyky pro život ve společnosti a svou další činností jí prokazujete nezištnou službu. Naše země takové občany potřebuje.“

Václav Havel

Můžeme si s radostí připomenout, tak jako každý rok, že skauti byli mezi prvními, kdo nabídli novému státu, před více jak sty léty svou službu zpravodajskou podobně jako sokolové službu strážní.

Dnes víme víc, než naši předchůdci. Víme, že demokracie je nejlepší možné zřízení společnosti. Víme také, že je nutné o ni pečovat.

Ze vzdálenosti jednoho století zaznívá hlas velkého filozofa a humanisty T.G. Masaryka:

„Akceptuji plně váš program.“

Jaký byl, snažíme se poznávat. Jaký je, to žijeme.

Jaký bude, záleží na nás: program výchovy občana demokratického státu, který rozeznává dobro a zlo, pravdu a lež a následuje cestu zakladatelů republiky před sto lety.

Přidáno před

Červená a modrá

Máme tu říjen, měsíc padajícího listí. Zlatavé, špinavě hnědé i purpurové unáší i hladina Řeky. Mírně se zvedla podzimními dešti, ale ještě není zlatě šedá, jakoby si chtěla sama znovu zavzpomínat na lesklé hřebínky letních vlnek. Jen po ránu tu plyne ozdobena závoji z mlh, které míří od hladiny do luk a k lesům.

Na staré hrázce z kamení a hlíny zvedá svou korunu hloh. Roste tu, co pamatuji a je z něho už velikán mezi keři. Rád se dívám na jeho uzlovité kořeny. Obepínají kamení, svezené sem generacemi a navršené jako ochrana přilehlých pozemků před povodní. Zvláštní. Jen jednou za „stoleté“ jarní povodně jsem viděl Sázavu přelít se přes hřeben staré hráze, jen jednou si za svůj život vymáchal hloh své kořeny v říční vodě. Spojuje zde moudrost a rozvahu dávno zemřelých hospodářů se svou rozvahou a krásou. I letos vyvážil množství májových květů pečlivě, aby uživil teď, ve vrcholícím podzimu, dostatek svých červených hložinek. Roverský keř! Už dost vystavoval své obsypané větve sluníčku pozdního léta i dešti prvních dní podzimu. Na pohled dospěly a zkrásněly červené korálky hložinek, ale chuť neměly žádnou, leda svíravě trpkou a nevábnou. Teď je jejich čas. Plody hlohu sežehl první mráz a on nebojácně, ba dychtivě natahoval ruce svých větví. Je moudrý. Ví, co potřebují jeho děti k dokonalosti: nejen slunce a vodu, ale i to poslední otužení. Proměnilo chuť hložinek. Jsou měkčí, příjemně navinulé, osvěžující, léčivé.

Proč to všechno vyprávím? Proč si tu povídám se stárnoucím bratrem Hlohem? Vidím v něm živoucí symbol skautského života. Ona nestačí jen úsměvná pohoda a radost, jakou přináší náš společný život. Je potřeba i odvahy a síly zasadit se pro užitečné dílo, je potřeba dát se sežehnout obtížemi na skautské stezce a hlavně – vytrvat. Bratr Hloh to umí. Po desítky let to každý rok opakuje a jako erbovní rostlina našich roverů vyzývá k následování.

Říjen červených šípků, brunátných hložinek a temně rudého listí psího vína mi to všechno znovu připomněl. S posledními hřejivými paprsky slunce, které jim všem dodávají závratný a tolik pomíjivý lesk, se s nimi loučím. Loučím se s nimi i s Tebou, milý čtenáři, ne ve smutku z pomíjivosti té krásy, ale s velkou nadějí. Znovu to všechno bude, znovu se všechno obnoví a my budeme u toho. Budeme ale o zkušenost a moudrost zprostředkovanou hlohem na břehu moudřejší a bohatší.

Přidáno před