Je tu zas léto – čas táborů, putování, čas pro lesní školu. Co vložit na prázdné stránky deníků?
Krajina, kam zamíříme, by se dala nazvat poutništěm. Já vím, že to slovo je zvláštní, ale užil je TGM před sto lety okouzlen podobně zvlněnou krajinou podhůří Železných hor. Mně se zalíbilo. Je ryze čeké a postihuje nejen prostor k putování, ale i pohled do stezek, jimiž je cestou protkáno myšlení.
Tak jdeme! Poutník jde zvolna, pozoruje, dívá se i žasne, vnímá očima krajinu a očima krajiny i sebe. Začneme na návrší u Pohledi. Pod ochranou sv. Vavřince se mezi novějšími staveními jaksi k zemi přikrčený skrývá Michalův statek, pět set let starý památník selských rodů, přežívajících pole orná i válečná.
Obzor rámuje pásmo orlovských lesů, korunované siluetou Lipnice. Ani se nezdá, kolik údolí musíme přejít, než tam vystoupáme.
První je hluboký zářez Sázavy. Ta „sazavá“ řeka má jméno po hnědé rašelině, kterou si nese z pramenišť a dosud na horním toku uchovává. Řeka sv. Prokopa Sázavského. Kolik inspirací nabízí jeho život: otec rodiny, poctivý hospodář předá dospělým synů, zděděný majetek. touží po moudrosti. Vrací se do rodné krajiny jako kněz slovanského obřadu. Vede život poustevníka v modlitbě, práci a dobrých radách příchozím. Založí klášter a zemře jako opat.
Tu jeho řeku musíme překročit, jako on překračoval úseky svého hledačského života. Máme na výběr most v Dobré, nebo starý zapomenutý brod pod Pohledí na konci úvozové cest, dnes přervané železnicí. obojíé spojuje břehy, též člověka s člověkem, ale to brodění má něco navíc – hlubší prožitek.
Pak už je jen stoupání a klesání až k samému cíli. Orlovy – místo, kde se před stoletím zrodila idea českého skautingu – je ještě daleko. Dopřejme si zastávek, kolik bude potřeba. Určitě budeme děkovat, ať za ty letní doteky krásy, za stín stromů a lesů, za svou obklopenost tím vším a svými přáteli…
Poutniště.
Má i své nebe, nejen oblaka a mračna nad kopci, ale i oblak ochránců.
Sv. Jiří, náš patron, z kostelíka – tvrze zve k zápasu o vítězství dobra v nás i kolem nás.
Sv. Vít z lipnického kostela vyzývá k bdělosti.
Sv. Vavřinec, patron staré hradní kaple, ukazuje službu slabým a opomíjeným slovy ze Zlaté legendy: „To je můj poklad, mé bohatství!“
Spolu s ním i sv. Martin v Dolním Městě dělí svůj plášť s chudákem.
Zbývá ještě sv. Markéta v Loukově a v Lučici. Vzpomínám na dávno ztrcený loukovský obraz, kde šlapala po drakovi zla – ženský protějšek svatého Jiří.
Věru, máme za čím jít, máme za kým jít.
Šťastnou cestu, bratři!
Váš vděčný bratr Balú