Pamatuješ si, příteli, když jsme procházeli údolím Řeky pár dní před lámáním starého a nového roku? Doputovali jsme až k místům, kde prožívali Jestřábovi chlapci nezapomenutelná letní dobrodružství. Sklonění jsme pozorovali věčný proud vody a hovořili o jemném předivu lidského charakteru.
Dialog se pozvolna ztrácel v hluku vody narážející rytmicky do kamenů. Mluvili jsme o umění doprovázet jiné. Moje otázka, co je největší dovedností, Ti vykouzlila shovívavý úsměv. Odpověděl jsi, že na pomyslném vrcholu stojí rozloučení se s vlastním dílem. Rozloučení bez rozmáchlých gest, bez žádosti o pocty, bez chvatného předání vesla, nebo naopak lpění na svém místě v sebeklamu vlastního božství. Nestačilo mi to. Pojmenovával jsi, co jen porušuje umění se rozloučit. Chtěl jsem příklad jak dobře odcházet. Usmál ses podruhé a odpověděl, že úspěšný recept dosud nikdo nenapsal a nenapíše. Každý se musí připravovat sám a poctivě hledat ve svém nitru skutečnou pokoru. Dobré odcházení se vpisuje do knihy života jako ozdoba.
Vážil jsi každé slovo a modeloval každou větu jako sochař završující své dílo. Tehdy u Řeky jsem ještě netušil, že slyším proroctví. Za nějaký čas jsem odešel z oddílu a nakonec z milovaného doprovázení bratrů na lesní škole. Ty jsi mezitím, nedlouho při dalším lámání starého a nového roku, nastoupil k převozníkovi, aby Tě dovezl na Druhý břeh.
Co jsou pro mne advent a Vánoce? O čem to vlastně je? Má to pro nás smysl.
Je to snad už od září probíhající reklamní kampaň v obchodních domech, hlučení koled z tlampačů, promítání zasněžených historek v TV, či zmatené oscilování mezi Santa Clausem, Ježíškem a Dědou Mrázem? To asi ne.
Je to tedy hektické shánění dárků, surfování v internetových nabídkách e-shopů, předzásobování se jídlem, alkoholem a zábavní pyrotechnikou? To že by nám zajistilo ty správné vánoční zážitky o nichž se můžeme bavit s kolegy v práci či hospodě? Anebo snad zimní dovolená v zasněžených horách nám pomůže zažít atmosféru Vánoc? Taky ne?
Je to tedy návštěva kostela, účast na půlnoční, svíce, obřady, krásná slova o krásných věcech? Vzpomínání na příběh Josefa a Marie v Betlémě, kde se jim, pravda ve značně mizerných podmínkách i na tehdejší poměry, narodilo dítě? Je to vůně pečení vánočního cukroví mísící se s vůní pryskyřice vánočního stromku a rozbalování dárků pod stromečkem po štědrovečerní večeři? Na tom všem, co jsem už zde zmínil, přece není nic špatného ani hloupého. Každý to řeší podle svého cítění. Každý něco očekává.
Ano vážení přátelé, advent je o naději, která se o Vánocích splnila. Je to o vztahu, který se rozvinul v lásku, která vedla k narození dítěte, života a nové naděje.
Stalo se v mém životě, že jsme mohli s manželkou a celou rodinou třikrát očekávat narození našich dětí v adventním a vánočním čase. Žena byla ve vysokém stupni těhotenství, těhotenství které bylo rizikové, byla totalita 80. let. Doma jsme už měli dvě malé děti. Do kostela jsme chodili navzdory tomu, že si nás tam fotili spolupracovníci STB. Dárečky jsme kupovali, i když tehdejší nabídka byla jen zlomkem té dnešní a peněz nebylo nadbytek, splácel jsem příbuzným půjčku na byt. Dovolená – neexistovala, sloužil jsem v nemocnici na chirurgii, dvě služby týdně, 36 hodin takže se vánoční nadílka posunovala podle toho, kdy jsem přišel z práce a manželka přijela z porodnice. Koledy jsme si zpívali sami, znali jsme je zpaměti. Neměl jsem gramofon, CD přehrávače neexistovaly. Do toho nám zaznívaly zvuky estrád z rádia či TV od sousedů, protože betonovým panelákem se všechny zvuky krásně nesou.
V médiích se tehdy mluvilo o starých vánočních zvycích, které ještě přežívají – např. kapr na Štědrý večer, prskavky, vůně františku, lití vosku či olova do vody, rozkrajování jablka. Navzdory tomu, že jsme neměli nic z toho, co můžeme mít nyní, jsme byli spolu šťastni a děti se těšily, že bude pod stromečkem živé miminko. Ačkoliv jsme byli unaveni, nevyspalí, trochu na pochybách zda to zvládneme, Pán Bůh nám vždy poslal svého posla a pomoc — rodiče, přítel, sestra, sousedka. My jsme viděli a zažili projevy Boží přízně a péče. Poslední těhotenství bylo v roce 1989, k naději na zdárné narození dcerušky se přidala naděje na změnu poměrů v naší zemi.
Byla to naděje, že bude svoboda, kterou si už nenecháme vzít, to jsme chodili vykřičet na demonstracích v adventní době. Že bude právo – nejen to rudé a nejen pro někoho. Že nebudeme lidmi třetí kategorie, protože chodíme do kostela a že naše víra nebude překážkou pro přijetí dítěte do školy. I tato naděje se naplnila.
Pro mne tedy jsou Vánoce, milí bratři, obdobím hluboké radosti a vděčnosti Bohu a lidem, kteří svědčili o tom, že Bůh je láska objímající, pečující, velkorysá a nikdy nepřestávající. Od těch dob je mým každoročním adventním přemýšlením a úkolem nalezení těchto projevů Boží a lidské laskavosti a přátelství, jimiž jsme byli v právě uplývajícím roce obdarováni. Vždy jsem je našel, a vám přeji totéž.
Adventu je nakrátko, jak říká klasická Erbenova balada. Myšlenka na blížící se Vánoce nás nejčastěji vede k tradici. Rozpomínáme se na líbeznost koled, chystáme oddílová posezení s nadílkou, přemýšlíme o tradičních ozdobách snad i o starobylých zvykoslovných předmětech a obyčejích.
Ne, nechci vás nabádat k půlnoční věštbě z hlubiny zamrzlého jezera. Své skautské sekyrky nemusíte kvůli pověře tupit na ledové tříšti. Ani k tiché lesní studánce vás nelákám o půlnoci Štědrého dne, abyste tam viděli svou budoucnost. Neříkám, že by taková vycházka nemohla být krásná, jen tuším, že byste viděli nejvýše odlesk třpytících se hvězdiček.
Půjdeme spolu k starobylé studánce v roubené chaloupce, dobře zamčené těžkým visacím zámkem na kované petici. V provozu už asi žádnou takovou neuvidíte, ale ve skanzenech horských oblastí je ukazují a na rozdíl od dávných hospodářů je nezamykají před náhodným příchozím.
Uhodli jste, v předvánočním čase půjdeme do haltýře. U nás na Vysočině bývaly na mokré louce s prameništěm u každého většího statku. Vyhloubené prameniště čistě vyroubené kameny a opatřené plochými kameny v různé hloubce, to je skvost primitivní vodní lednice. Už tu nevoní chladící se Tomášková omáčka – starobylý kompot ze sušeného ovoce zahuštěného strouhaným perníkem. Nechladí se tu veliké krajáče s mlékem a menší s nasbíranou smetanou pro stloukání másla, nezahlédneme tu v mělké a prokysličené vodě kapříka pro slavnostní hostinu. Zbyla vzpomínka a pohled na užitečnost vody, možná i inspirace pro budoucí táboření.
Kovaná těžká petlice uzamykala ty poklady chudých horáků, ale nedokázala uzamknout vodu. Ta se prodírala podezdívkou z naskládaného kamení a v mrazivé zimě vytvářela tmavý ostrůvek podmáčené země s čepicí haltýře nad temnými trámy roubenky. A tak ta zvláštní stavbička stojí uprostřed zimy jako strážkyně tajemství, jen ty zvědavé stroužky vody cosi prozrazují o jejím vnitřku.
Budou Vánoce, čas tajemství, čas obdarovávající lásky, čas blízkosti lidských srdcí. Sluší se od haltýře na palouku Vysočiny něco popřát.
Přeji Ti klid. Jako v klidu haltýře se oddělovalo mléko od lehčí, tučnější a výživnější smetany, tak nech v klidu zrát svá novoroční předsevzetí.
Přeji Ti užitečnost. Jako v hrncích na smetanu to lepší z mléka čekalo na vyšší užitečnost ve zpracování na máslo a podmáslí, tak užitečně vnímej své role ve skautském společenství. Vždyť nemůže být každý hrudkou másla, často je užitečnější doušek léčivého podmáslí.
Přeji Ti pohodu a odpočinek, který sliboval dávným horákům ten sladký pokrm pro vánoční stůl, vařený a chlazený s tak úžasným předstihem jen proto, aby byl ještě chutnější a sladší, až se rozleží. Odjakživa z něho netrpělivci ulizovali a žádnému se nic zlého nestalo, zkus je napodobit a dopřávej si v těch posledních dnech roku drobné sladké zážitky jako odměnu za svou službu skautskému společenství.
Po stružce od haltýře posílám svá přání potokům, řekám i vzdáleným mořím. Šťastnou plavbu posvátným vánočním časem.
Adventní a vánoční evangelia se nesou ve znamení postav, která jsou – vedle Krále skautských vůdkyň a vůdců – našimi úžasnými vzory. Jan Křtitel, sv. Josef, Panna Maria. Pozorně hledali a sledovali znamení Božího hlasu a Boží přítomnosti, tak jako se skauti snaží být pozorní, být „na stráži“, číst v knize Božího stvoření.
Jan Křtitel vlastně tábořil na poušti pod širákem, žil z toho, co našel. Musel tedy přírodu výborně znát. Navíc to byl archetyp divokého muže, jak o něm píše Richard Rohr. Zosobňoval věrnost Zákonu, tak jako skauti mají žít svým zákonem.
Pěstoun Josef nám je vzorem také v mnoha ohledech – vzorem uvážlivého vychovatele, který ví, že nad tvrdostí zákona je láska a pochopení pro nečekaná překvapení; je vzorem tvrdé a poctivé práce, jíž se máme vyznačovat.
Panna Maria pak ukazuje, že máme nejenom věřit v Hospodina, ale především věřit Hospodinu, i když se rozum odmítá. Ukazuje, jak důležité je nespoléhat jen na sebe a na své síly. Přesto nestále někde stranou, ale ukazuje důležitý rozměr skautingu – službu. Jakmile se z andělova zvěstování dozvěděla o těhotenství své příbuzné Alžběty, spěchala za ní, aby jí sloužila. Byla tak vlastně velkou roverkou-rangers, když jednak vykonala velkou pouť (bylo to přes sto kilometrů a putovala jistě 3-4 dny), jednak sloužila.
Všechny tři adventní a vánoční evangelijní postavy nás tak vracejí k podstatě skautingu – práci, službě, putování, naslouchání, hledání, věrnosti…
Požehnaný advent a radost z Pánova narození přeje
Stanislav Balík – Ježek vůdce Jesenické lesní školy
ELŠ děkuje bratru Jěžkovi za pěkné zamyšlení ke třetí adventní neděli, a zve Vás k poslechu jeho přednášky ze semináře ELŠ z roku 2013:
i toto setkání při druhé adventní neděli bude inspirováno naším drahým učitelem Balúem. Rád vysvětlím proč.
Když jsem z rukou bratra Merkura na konci roku 2009 přebíral vůdcovství ELŠ, tak jsem se často s Petrem radil, spíše však poslouchal jeho vize moderní lesní školy na tradičním základu skautingu. A tak jsem také rád uvítal jeho pozvání k adventní procházce. K procházce Balúovou Řekou. A pro následující roky se nám toto vánoční, ne náhodné setkání a putování s Petrovým vyprávěním stalo tradicí. Jeden rok s námi vyrazil Vlk, pak Šakal nebo Dáša. Jindy jsme putovali sami.
Tu druhou adventní sobotu 5. 12. 2009 jsme si společně s Balúem vyšli na první krátkou vycházku k Řece. K Sázavě. Bylo mrazivo, ale svítilo nádherně slunce. K řece, která byla v tomto prosincovém dnu opuštěná. Tichá. Prázdná byla zákoutí, kde běžně sedávají rybáři. Chaty již dávno zazimované – bez osadníků. Kemp liduprázdný. Řeka přesto plynula, ovšem bez vodáků. Okolo nás klid a pohoda.
Šli jsme sami po břehu řeky, kterou máme i díky Příběhům od Balúa, tak moc rádi. Kterou vlastně velmi dobře z těch jeho milých historek a povídek známe. Ale Petrova přítomnost nás vedla vždy o kousek dál, než jsme byli ochotni si připustit. Já jsem měl v té době mnoho otázek, například jak připravit program, pozvánky, zajímavé hosty nebo místo lesní školy 2010. A Balú povídá: „Tento čas a tato sváteční doba, jakoby říkala každému z nás – buď trpělivý a nechej každému svému úmyslu dozrát v čase. Nespěchej zbytečně, ať máš čas přemýšlet, promýšlet a měnit.“ Díky Balú, neboť více než deset dalších let jsem se touto Tvojí radou často úspěšně řídil.
My jsme tenkrát došli až k místu, které se jmenuje Rodrigova skála – zde končil památný Jestřábův Alvarez. Jsme opravdu kousek od pověstného tábořiště pražské Dvojky, kousek od Sluneční zátoky. Silný zážitek. Kolikrát jsem tento příběh Hochů od Bobří řeky četl, kolikrát každý z nás v mysli toto místo navštívil? Kolikrát jsme prožívali ten chlapecký sen společně s Rikitanem a Zelenou příšerou?
Velká řeka je tichá a chladnější, temnější. I její šum tady u Stvořidel je takový zvláštní – ztišený, sváteční.
Ticho a chlad. Bratrství a přátelství. Bylo by to možná jen krátké zastavení u řeky. Zastavení, které přirozeně vybídlo k přemýšlení nad dalším uplynulým rokem. A které vybídlo k zamyšlení nad prvním, nadcházejícím společným rokem s ELŠ. Rokem radostným a svobodným. Rokem dvaceti let nepřerušeného skautování. Byl to rok 2009!
Ještě dnes, po více než 10 letech, přemítám, co se povedlo a kdy přišlo zklamání. Kdy byla radost z úspěchů a kdy byl čas se poučit z chyb.
Přeji Vám tedy za sebe, ale také za celé společenství Ekumenické lesní školy vše dobré v tomto vánočním čase, prozářený a poklidný konec roku 2020 a suché a přímé stezky v časech budoucích. Přejeme Vám a sami sobě navzájem toleranci a odpuštění, vyprošujme sobě i všem okolo nás naději, že naše mezilidské vztahy se posunou blíže k přátelství, tak jak si dala letošní lesní škola do svého sloganu. A kéž dá Pán Bůh, abychom se i v roce přicházejícím setkali s mnoha dobrými lidmi.
A ke konci svého zamyšlení bych Vás rád pozval ke vzpomínce na Jíru Stránského a k poslechu jeho povídání ze Semináře ELŠ z roku 2014.
Nevlídný listopadový čas vzdul vodu v mé Řece, tak ochablou za suchého léta. Nechala tu v pobřežních křovinách uvízlé větvičky a chuchvalce podzimního listí. Všechno to ztuhlo a ztvrdlo pod prvním náporem přicházející zimy. Přece mne to láká aspoň jít a zahledět se na ledový škraloup při březích, na barevné peří potápějících se kachen, které se v hejnech usadily na proudech, naslouchat šumění vody. Tlumí je nárazy na led a mění rákosiny v křišťálové krápníčky.
Je advent, čas radostného očekávání Vánoc, čas krátké sluneční obchůzky, čas pro zamyšlení. Další rok co nevidět utone v moři uplynulých věků jako vody mé říčky ve slanosti Severního moře. Mám tu u ní svůj kousek v ústí čistého potoka. Označili je před dávnými léty omšelý balvan a ohniště nedaleko, které je od nepaměti užíváno vodáky, skauty i trampy na jejich cestách Posázavím. Vlídně zve. Zvu i Tebe, přisedni.
Budeme se dívat do nízkých plamínků, jejich praskot se bude mísit se šploucháním Řeky a vzpomínky na prožité chvíle se v tom mihotání zhmotní. Jak je ten ohníček užitečný! Hřeje a svítí tmou. Jestlipak totéž mohu říci o své cestě uplynulým rokem? Posvítil jsem trochu alespoň někomu příkladem svého života? Bylo nám dobře pospolu v lodi, na táboře, na vodě? Hřálo nás vědomí sounáležitosti, vzájemnosti a společného hledání, co je dobré, co je lepší a co nejlepší? Jaké dřevo přiložit do našeho ohníčku užitečnosti? Snad to bude tvrdý borový suk, který vydá pryskyřičnou vůni dobrého skutku a jasné světlo, nasměrující naše snažení a vyzařující silné teplo lásky? Ale postačí i pár olšových polínek. Ta podobnou jasností i voňavostí udrží již rozhořelý oheň. Jen ten je důležitý všem a chladu.
Je advent. Na voňavém zeleném věnci pod stropem klubovny budeme postupně rozžíhat čtyři svíce. Bude přibývat světla kolem nás. Bude to přání, aby přibývalo i v nás a mezi námi. Beru si odtud kousek zeleně na věnec. Ještě se sem vrátím. Vrátím se v tichu předvánoční noci a budu pouštět po klidné řece maličké svíčičky ořechových skořápek. Ty první jako pozdrav vzdáleným skautským duším v úmoří, tu druhou za těmi, kdo nás předešli k věčnému Světlu. Tu třetí za nás, co putujeme poříčím a čtvrtou za ty, kdo mají přijít po nás. Je to vánoční slavnost Řeky. Je to maličký dárek naší vděčnosti a je v něm i příslib: „S jarem se vrátíme…“
Milé sestry, bratři a vážení přátelé Ekumenické lesní školy,
obracíme se k Vám v této nelehké době, kdy se potýkáme s nákazou viru, která ovlivňuje naše životy. Různá bezpečnostní opatření omezila rozvoj vzájemných vztahů, nemůžeme se setkávat, poznávat nové lidi, nová místa a ani skautskou činnost nemůžeme vykonávat tak, jak jsme byli zvyklí. Náš život se zpomalil a naše aktivity se smrštily.
Předpokládáme, že tato situace z důvodu ochrany našeho zdraví ještě nějakou chvíli potrvá. Proto jsme se po pečlivé úvaze rozhodli, že v roce 2021 nebudeme pořádat naše tradiční semináře v Praze, Brně a ve Skutči ve stejném formátu jako v minulých letech. Rádi bychom Vám v pravidelných intervalech nabídli několik přednášek z minulých ročníků našich seminářů, společně s krátkými texty k zamyšlení a duchovnímu rozvoji.
V našich myslích zůstává něco, co rozhodně nesmíme uzavírat a omezovat zákazy. Je to naše víra, skautská idea, zákony a přesvědčení být dnes lepším než včera. K tomu může přispět i doba adventní. Doba radostného očekávání narození Ježíše Krista, která vybízí k zamyšlení a rozvoji ducha. Vezměme předvánoční čas jako příležitost k tomu, aby se skautská myšlenka v našich srdcích rozzářila jako svíce na adventním věnci.
Proto k první adventní neděli přijměte pozvání k rozjímání nad krásným textem a přednáškou Petra Hájka, Balúa.
Za ELŠ, Pade, Krokodýl, Vlk, Azor, Klíšťák, Matěj, Netopýr a celý instruktorský sbor
Buďte srdečně vítáni, v krajině „utajených řek“, a rád si vypůjčím pojmenování, které pro tato nádherná místa používal Jura OTT. Opravdový znalec krás tohoto kraje, skaut, učitel, úžasný člověk a také hrdina 50. let minulého století. Vodák, který krásy tří moravských řek, Jihlavy, Oslavy a Rokytné obdivoval celý život a který větší část svého života na břehu řeky Oslavky žil a přijímal zde své skautské návštěvy.
Nejprve o řece Jihlavě, ze které to nejkrásnější zmizelo pod vodami Dalešické a Mohelnické přehrady, v 80. letech minulého století, a to v souběhu velké stavby – jaderné elektrárny Dukovany.
Trampové a jejich básníci do svých deníků nostalgicky psali, že jim řeka s hlubokými kaňony, nádhernými lesy a s desítkami trampských osad, byla ukradena. Ano, zmizelo mnoho trampských osad, ale také mnoho usedlostí, samot a mlýnů z břehů mohutné řeky. Jura častokrát připomínal, že zmizelo v hlubokých vodách mnoho nádherných vzpomínek, kus života, jenž zde prožil. Ale nejen Jiřímu OTTOVI, ale ještě o mnoho víc bylo „vzato“ především mlynářům, kteří zde po mnoho generací žili.
Pro dnešní skauty, trampy, či výletníky zůstává i dnes krásný úsek Jihlavky zachován. Od Hadcové stepi se po proudu vydáme 15 km po břehu meandrující řeky, okolo pobořeného Mohelského mlýna, jako mementa doby, kdy mlýny byly dominantou krajiny v blízkosti řek. Projdeme okolo skal, které nesou název Velká a Malá Baba a můžeme zde obdivovat mrštnost lezců, které zde potkáte téměř celoročně. O kousek dál je Velká skála a poté již Sluneční louka pod zříceninou hradu Templštýn. Dále, a to pořád podél řeky procházíme biskoupskou step a okolo žulového, dávno již uzavřeného lomu, ze kterého těžili italští mistři kameny pro stavbu románského kostela v Řeznovicích. Stojí za to dojít až sem, mše svaté jsou slouženy v úterý a v neděli v 11.00 😊. Krátkou procházku údolím Jihlavy zakončím úryvkem od R.L. Stevensona: „člověk se musel mnohokrát zamyslet nad krásou nějaké krajiny, než-li ji může plně zakoušet. Mnoha lidem olysají lebky, než uvidí v krajině všechno, co je v ní možno vidět!“
Řeka Rokytná je další „krasavicí“, nebo možná spíše komorní říčkou, která se více rozlévá, v krátkých úsecích jen u Tavíkovic a Tulešic a dále je schovaná, zapomenutá v hustém porostu vrb a kopřiv. Je téměř nesplavná, což se mění snad jen po jarním tání, či silné bouřce, a to jen chvíli, než velká voda odteče a pak opět pro tuláka vytváří přenádherné pohledy meandrující řeky pod Budkovicemi, či u Zmijí skály. Také je téměř nebroditelná a to pro své bahnité dno, přesto Vám procházku po jejím břehu srdečně doporučuji. Budete mile překvapeni její krásou, kdykoliv, ať již na podzim, či v zimě tohoto roku, nebo někdy v budoucnu, se k ní vydáte. Chodníčky od Moravského Krumlova, který také doporučuji navštívit, byť již zde na zámku nenajdete Muchovu Epopej, jsou dobře průchodné a stojí za jejich objevování. S velkou pravděpodobností až k soutoku s Jihlavou budete s touto řekou sami.
A zůstává nám krátce popsat klenot mezi řekami, Oslavu. Budu ji mít navždy spojenou s přátelstvím k Jurovi, s jeho silnými příběhy, s touláním s naší trampskou osadou za komunistické totality, okolo ní a po obnově junáka v našich zemích, s mým rajhradským oddílem. Je tedy i pro mne, díky Juro, nejmilejší řekou. Díky Jurovi jsem ji objevoval jeho očima. Procházel jsem se často okolo řeky, koupal se v tůňkách, brodil ji v každém ročním období, objevoval jezy starých, rozpadlých mlýnů, pozoroval ledňáčky nad řekou, či volavku v proudu, nebo káně nad údolím. S Jurou, když byl ještě „ve formě“ jsme vycházeli na krátké procházky z Náměště, poseděli v kruhu ohňů mnoha trampských osad, nebo se zastavili na místech lesních škol, které Jura vedl, či tam kde v minulosti stávali skautské tábory.
Toulání bez map a kompasu. Opravdu krásné poznávání přírody, lidí žijící okolo řeky a rady a mnohé příběhy starého, zkušeného skauta, vodácké legendy a přítele Jury.
Ale pojďme zpět k řece, a to k místům, kde jsme se letos na podzimním setkání potkali s bratry z naší Ekumenické lesní školy.
Tedy projděme se v našich myslích opět řekou Oslavou. Soutok říčky Chvojnice a Oslavy a náš skautský srub pod hradem Levnov. Vydrův mlýn, opravený Senoradský mlýn o 1 km po proudu Ketkovický, Čučický a po 8 km Oslavanský. Řeka mlýnů. Snad si vzpomínáte?
Pojďme však proti proudu řeky, dlouhou Oslavou, kde řeka protéká v klidných řečištích, kde přenádherně meandruje, kde lehce dohlédnete čistou vodou až na její dno a žádné balvany nepřekážejí volnému plynutí – to je dlouhá Oslavka. Zde mezi Senoradským a Střípským mlýnem jsou to ta pravá místa zout v parném létě boty, vstoupit do řeky, brodit se a v jedné z mnoha tůněk se osvěžit, přesně, tak, jak to dělali generace mlynářů a po nich generace trampů, skautů a chatařů. Je to ta část řeky, jež je slunci a rozjímavé duši tak moc otevřená.
A jako mávnutím kouzelného proutku se nad „Skřípinou“ dostáváme z klidných vod, do těch divokých. Vlčí kopec, Sedlecký hrad, tábořiště u Vlasáka, Velkopanský mlýn a naše zastavení na historicky velmi zajímavém místě, na zřícenině hradu Lamberk. Pamatujete na ty nádherné výhledy? Na místa, která jsou připravena pro přespání pod širákem, či mnohá trampská, divoká tábořiště?
A divoká Oslava, 30 km má pro vodáky velmi zajímavý spád, 6,5 % a u Vlčího hrdla 30%. a když přijde bouřková voda, nebo hrázný na Mostišti popustí trošku vody z přehrady, tak je to i pro zkušeného vodáka „oříšek“, toto hrdlo!
A řeka zde, jak již víme, vyzrála výjimečně na chataře. Poznali jste sami proč. Tento úsek divoké Oslavy vyhloubila, tak úzké údolí, že je v něm místo pouze pro pěší, anebo trampy a jejich malé sruby zaříznuté do strání nad vodou. Několik takových srubů jsme cestou viděli, většinu umně zamaskovanou, ne. Je dobré být pozorným skautem – pozorovatelem a na vhodném místě přebrodit řeku a se starými trampy u jejich ohňů posedět a popovídat si o tom, jaké to bylo, když v 60. letech minulého století své sruby “na černo“, stavěli. Jsou to zajímavé příběhy. Kraj schovaných řek je názvem vycházející ze zkušenosti trampů a skautů, kteří již téměř 100 let putují těmito místy, bez map, bez kompasů, bez potřeby mostů přes řeku. Je to čirá radost z putování s přáteli, anebo jako samotář kochající se krásami přírody, stezkou údolím a ohništi, sruby, tajemstvím…
Příště budeme pokračovat skautskou rezervací v Jinošově, zámkem rodu Haugwitzů v Náměšti nad Oslavou, historií mlynářství a románským kostelem v Řeznovicích.
Den vzniku Československa, 28. října 1918, je nejvýznamnějším svátkem České republiky. Připomíná zlomový bod tisícileté historie české státnosti: Vznik moderního státu po několika staletích svazku se zeměmi habsburské monarchie.
ELŠ v tento den přeje všem dobrým lidem pevné zdraví a dlouhý život ve službě ideálů československého státu.
V deštěm zmáčeném údolí řeky Oslavy se konalo víkendové setkání letošního ročníku kurzu Ekumenické lesní školy. I přes čím dál rychleji se šířící nákazu a komplikovanou cestu některých účastníků, jsme se ve zdraví opět sešli ve velkém počtu. Základnou se nám v posledních zářiových dnech stala maličká skautská chata ležící poblíž šumícího proudu řeky.
Sobotní ráno nás probudilo bubnováním kapek, které oznamovaly, že babí léto již nadobro skončilo. Zůstali jsme proto převážně uvnitř a poslouchali zajímavé přednášky o koronaviru, mýtu bitvy na Bíle hoře, bioetice a výpravě do ledové Antarktidy. Obtěžkaná šedavá mračna nás sice chtěla držet uvnitř malebného srubu po celý víkend, ale jim navzdory jsme vyrazili na procházku k rozvalinám hradu Levnov.
Neděli jsme začali návštěvou bohoslužby v Mohelně a výpravou podél řeky Oslavy. Krásy přírody a moudrá slova vyzývaly k zahloubání, stejně jako k přátelským hovorům s ostatními frekventanty. Během putování jsme uctili památku tragicky zesnulých letcům RAF, kteří zahynuli při cvičení nad řekou Oslavou. Poté jsme si vyslechli zajímavou přednášku o letectvu České republiky. Pondělní svátek svatého Václava naše putování symbolicky ukončil. S místní krajinou i s kamarády jsme se rozloučili v očekávání závěrečného setkání, které se snad bude konat v listopadu ve Žďáru nad Sázavou.
