Přátelé, sestry a bratři,
i toto setkání při druhé adventní neděli bude inspirováno naším drahým učitelem Balúem. Rád vysvětlím proč.
Když jsem z rukou bratra Merkura na konci roku 2009 přebíral vůdcovství ELŠ, tak jsem se často s Petrem radil, spíše však poslouchal jeho vize moderní lesní školy na tradičním základu skautingu. A tak jsem také rád uvítal jeho pozvání k adventní procházce. K procházce Balúovou Řekou. A pro následující roky se nám toto vánoční, ne náhodné setkání a putování s Petrovým vyprávěním stalo tradicí. Jeden rok s námi vyrazil Vlk, pak Šakal nebo Dáša. Jindy jsme putovali sami.
Tu druhou adventní sobotu 5. 12. 2009 jsme si společně s Balúem vyšli na první krátkou vycházku k Řece. K Sázavě. Bylo mrazivo, ale svítilo nádherně slunce. K řece, která byla v tomto prosincovém dnu opuštěná. Tichá. Prázdná byla zákoutí, kde běžně sedávají rybáři. Chaty již dávno zazimované – bez osadníků. Kemp liduprázdný. Řeka přesto plynula, ovšem bez vodáků. Okolo nás klid a pohoda.
Šli jsme sami po břehu řeky, kterou máme i díky Příběhům od Balúa, tak moc rádi. Kterou vlastně velmi dobře z těch jeho milých historek a povídek známe. Ale Petrova přítomnost nás vedla vždy o kousek dál, než jsme byli ochotni si připustit. Já jsem měl v té době mnoho otázek, například jak připravit program, pozvánky, zajímavé hosty nebo místo lesní školy 2010. A Balú povídá: „Tento čas a tato sváteční doba, jakoby říkala každému z nás – buď trpělivý a nechej každému svému úmyslu dozrát v čase. Nespěchej zbytečně, ať máš čas přemýšlet, promýšlet a měnit.“ Díky Balú, neboť více než deset dalších let jsem se touto Tvojí radou často úspěšně řídil.
My jsme tenkrát došli až k místu, které se jmenuje Rodrigova skála – zde končil památný Jestřábův Alvarez. Jsme opravdu kousek od pověstného tábořiště pražské Dvojky, kousek od Sluneční zátoky. Silný zážitek. Kolikrát jsem tento příběh Hochů od Bobří řeky četl, kolikrát každý z nás v mysli toto místo navštívil? Kolikrát jsme prožívali ten chlapecký sen společně s Rikitanem a Zelenou příšerou?
Velká řeka je tichá a chladnější, temnější. I její šum tady u Stvořidel je takový zvláštní – ztišený, sváteční.
Ticho a chlad. Bratrství a přátelství. Bylo by to možná jen krátké zastavení u řeky. Zastavení, které přirozeně vybídlo k přemýšlení nad dalším uplynulým rokem. A které vybídlo k zamyšlení nad prvním, nadcházejícím společným rokem s ELŠ. Rokem radostným a svobodným. Rokem dvaceti let nepřerušeného skautování. Byl to rok 2009!
Ještě dnes, po více než 10 letech, přemítám, co se povedlo a kdy přišlo zklamání. Kdy byla radost z úspěchů a kdy byl čas se poučit z chyb.
Přeji Vám tedy za sebe, ale také za celé společenství Ekumenické lesní školy vše dobré v tomto vánočním čase, prozářený a poklidný konec roku 2020 a suché a přímé stezky v časech budoucích. Přejeme Vám a sami sobě navzájem toleranci a odpuštění, vyprošujme sobě i všem okolo nás naději, že naše mezilidské vztahy se posunou blíže k přátelství, tak jak si dala letošní lesní škola do svého sloganu. A kéž dá Pán Bůh, abychom se i v roce přicházejícím setkali s mnoha dobrými lidmi.
A ke konci svého zamyšlení bych Vás rád pozval ke vzpomínce na Jíru Stránského a k poslechu jeho povídání ze Semináře ELŠ z roku 2014.
PADE
Zdroj obrázku v záhlaví: kacov.cz