Pamatuješ si, příteli, když jsme procházeli údolím Řeky pár dní před lámáním starého a nového roku? Doputovali jsme až k místům, kde prožívali Jestřábovi chlapci nezapomenutelná letní dobrodružství. Sklonění jsme pozorovali věčný proud vody a hovořili o jemném předivu lidského charakteru.
Dialog se pozvolna ztrácel v hluku vody narážející rytmicky do kamenů. Mluvili jsme o umění doprovázet jiné. Moje otázka, co je největší dovedností, Ti vykouzlila shovívavý úsměv. Odpověděl jsi, že na pomyslném vrcholu stojí rozloučení se s vlastním dílem. Rozloučení bez rozmáchlých gest, bez žádosti o pocty, bez chvatného předání vesla, nebo naopak lpění na svém místě v sebeklamu vlastního božství. Nestačilo mi to. Pojmenovával jsi, co jen porušuje umění se rozloučit. Chtěl jsem příklad jak dobře odcházet. Usmál ses podruhé a odpověděl, že úspěšný recept dosud nikdo nenapsal a nenapíše. Každý se musí připravovat sám a poctivě hledat ve svém nitru skutečnou pokoru. Dobré odcházení se vpisuje do knihy života jako ozdoba.
Vážil jsi každé slovo a modeloval každou větu jako sochař završující své dílo. Tehdy u Řeky jsem ještě netušil, že slyším proroctví. Za nějaký čas jsem odešel z oddílu a nakonec z milovaného doprovázení bratrů na lesní škole. Ty jsi mezitím, nedlouho při dalším lámání starého a nového roku, nastoupil k převozníkovi, aby Tě dovezl na Druhý břeh.
Vlk
Zdroj obrázku v záhlaví: facebook.com