Uvažování o Vánocích
Milí bratři!
Co jsou pro mne advent a Vánoce? O čem to vlastně je? Má to pro nás smysl.
Je to snad už od září probíhající reklamní kampaň v obchodních domech, hlučení koled z tlampačů, promítání zasněžených historek v TV, či zmatené oscilování mezi Santa Clausem, Ježíškem a Dědou Mrázem? To asi ne.
Je to tedy hektické shánění dárků, surfování v internetových nabídkách e-shopů, předzásobování se jídlem, alkoholem a zábavní pyrotechnikou? To že by nám zajistilo ty správné vánoční zážitky o nichž se můžeme bavit s kolegy v práci či hospodě? Anebo snad zimní dovolená v zasněžených horách nám pomůže zažít atmosféru Vánoc? Taky ne?
Je to tedy návštěva kostela, účast na půlnoční, svíce, obřady, krásná slova o krásných věcech? Vzpomínání na příběh Josefa a Marie v Betlémě, kde se jim, pravda ve značně mizerných podmínkách i na tehdejší poměry, narodilo dítě? Je to vůně pečení vánočního cukroví mísící se s vůní pryskyřice vánočního stromku a rozbalování dárků pod stromečkem po štědrovečerní večeři? Na tom všem, co jsem už zde zmínil, přece není nic špatného ani hloupého. Každý to řeší podle svého cítění. Každý něco očekává.
Ano vážení přátelé, advent je o naději, která se o Vánocích splnila. Je to o vztahu, který se rozvinul v lásku, která vedla k narození dítěte, života a nové naděje.
Stalo se v mém životě, že jsme mohli s manželkou a celou rodinou třikrát očekávat narození našich dětí v adventním a vánočním čase. Žena byla ve vysokém stupni těhotenství, těhotenství které bylo rizikové, byla totalita 80. let. Doma jsme už měli dvě malé děti. Do kostela jsme chodili navzdory tomu, že si nás tam fotili spolupracovníci STB. Dárečky jsme kupovali, i když tehdejší nabídka byla jen zlomkem té dnešní a peněz nebylo nadbytek, splácel jsem příbuzným půjčku na byt. Dovolená – neexistovala, sloužil jsem v nemocnici na chirurgii, dvě služby týdně, 36 hodin takže se vánoční nadílka posunovala podle toho, kdy jsem přišel z práce a manželka přijela z porodnice. Koledy jsme si zpívali sami, znali jsme je zpaměti. Neměl jsem gramofon, CD přehrávače neexistovaly. Do toho nám zaznívaly zvuky estrád z rádia či TV od sousedů, protože betonovým panelákem se všechny zvuky krásně nesou.
V médiích se tehdy mluvilo o starých vánočních zvycích, které ještě přežívají – např. kapr na Štědrý večer, prskavky, vůně františku, lití vosku či olova do vody, rozkrajování jablka. Navzdory tomu, že jsme neměli nic z toho, co můžeme mít nyní, jsme byli spolu šťastni a děti se těšily, že bude pod stromečkem živé miminko. Ačkoliv jsme byli unaveni, nevyspalí, trochu na pochybách zda to zvládneme, Pán Bůh nám vždy poslal svého posla a pomoc — rodiče, přítel, sestra, sousedka. My jsme viděli a zažili projevy Boží přízně a péče. Poslední těhotenství bylo v roce 1989, k naději na zdárné narození dcerušky se přidala naděje na změnu poměrů v naší zemi.
Byla to naděje, že bude svoboda, kterou si už nenecháme vzít, to jsme chodili vykřičet na demonstracích v adventní době. Že bude právo – nejen to rudé a nejen pro někoho. Že nebudeme lidmi třetí kategorie, protože chodíme do kostela a že naše víra nebude překážkou pro přijetí dítěte do školy. I tato naděje se naplnila.
Pro mne tedy jsou Vánoce, milí bratři, obdobím hluboké radosti a vděčnosti Bohu a lidem, kteří svědčili o tom, že Bůh je láska objímající, pečující, velkorysá a nikdy nepřestávající. Od těch dob je mým každoročním adventním přemýšlením a úkolem nalezení těchto projevů Boží a lidské laskavosti a přátelství, jimiž jsme byli v právě uplývajícím roce obdarováni. Vždy jsem je našel, a vám přeji totéž.
Váš bratr Hakim.
Zdroj obrázku v záhlaví: tooleinsurance.com