Letošní letní běh byl opět s bratrem Merkurem. Může se leckomu jevit velmi zvláštně, toto sdělení, zvláště když právě dnes vzpomínáme prvního výročí jeho úmrtí. Proto vysvětlím.

Tradiční putování ELŠ započalo, tak jako mnohokrát v minulosti, na zřícenině hradu Orlík, tak jak začínal velký příběh bratra zakladatele, když před více než sty lety zde tábořil. Tak tenkrát tam Merkur ještě nebyl, tedy nevíme o tom 😊, ale 100 let po návštěvě Benjamina zde s námi již náš Merkur byl a místo si velmi užíval. Letos jsem spal na jeho místě, pod širákem, pod hvězdami. Já jsem zde hluboce usnul, Merkur se vždy a ustavičně za zdar lesní školy modlil. Nevím, kdy vlastně spal.

Další zastávkou na dvě noci byl Michalův statek, u rychtáře Jindřicha, kde Merkůrek společně s námi oslavil Balúovi 70. narozeniny. Na místo, kde spával, jsem dal karimatku a rezervní spacák, neboť v posledních letech jsem jej bráchovi vozil, aby jej nemusel „tahat“ vlakem. Však mě to vždy před cestou, večer, připomínal. „Pade, nezapomeň, prosím, na spacák, děkuji“. Já děkuji Tobě, Merkure, neboť Ty jsi nás učil skautské zdvořilosti, a to vždy od prvního setkání!

Také jsme putovali Balúovou Sázavou, s jeho texty, avšak já tam opět viděl Merkura, když jsme ji společně objevovali a procházeli, a já fakt už nemohl, dával totiž velké tempo, tak jsem jej předběhl a se slovy: „Bratře, odpočiň si, to tempo je velmi rychlé.“ Nevyšlo to, jen odpověděl, že je v pohodě a pelášil dál do „Sluneční zátoky“ a já taky. Bylo mu jen 85 let.

Orlovská hájenka byla pro nás parádním místem k načerpání sil a k probrání připravených témat, a to formou moderní a atraktivní. Fakt to ABS vybral parádně. A my zde obnovili další Merkurův zvyk a příkaz, a to ten, že instruktoři střídali svá místa u stolu tak, že postupem času každý pohovořil u jídla s každým účastníkem. Neustálý zájem o problémy příchozích, práce s jejich náměty, nabídka osobní asistence instruktorů, každodenní čas ticha pro osobní zamyšlení, tak to je jen několik málo z nápadů a z odkazu Merkura a Balúa, a které se tak úžasně hodí do míst, která jsou úsvitem českého skautingu.

Krásné mezilidské vztahy a jejich budování a obnova vůdcovských slibů, s cestou vůdce až k místu prvního skautského tábora. Malý oheň, radost ve tvářích mladších bratří, rukoudáním stvrzený slib. I tento rituál je spojen s Tebou.

Symbolika táborového života, státnosti, skautingu, ELŠ s její sekyrou, vlajkou, tvým emblémem. Stejně tak pokřiky družin, kterým jsi až dojemně naslouchal a těm nejpovedenějším zatleskal. I letos byli hoši nápadití, i letos jsme měli z jejich pokřiků radost.

Putování krásnou přírodou Vysočiny patří k tomu nejlepšímu z dávného českého skautingu, a i letos jsme toto prožívali každodenně, byla a je pro nás zdrojem inspirací a poznávání, herním místem a naplněním bodu zákona, že skaut je ochráncem přírody. Tak jak jsi nám často, velmi mile ovšem, toto kladl na srdce.

Skaut je také průzkumníkem, objevitelem, a když jsme před mnoha lety objevili nádherně zapomenutý gotický kostelík svatého Jiří v Řečici, a když Balú dostal vyznamenání právě našeho skautského patrona, tak jsme je předávali právě zde, 24. dubna a ty jsi byl prvním z gratulantů. Od té doby, každý rok, zde sloužíme mši svatou, za nás skauty, za všechny ty dobrého srdce. Tak i letos jsme vzdali hold Tobě, muži modlitby.

A také jsme rádi, že mezi námi rezonuje další téma, velké téma vlastenectví a to opět díky Tobě Merkure, Balú, Bivoji, Káďo…..díky Vám bratři „mučedníci“ pro lilii a kříž, díky Vám za modlitby.

Díky Vám za Dobro, které z Vás vyzařovalo a stále vyzařuje, díky, že jsme mohli být u toho s Vámi

S úctou Pade a bratři z ELŠ

Všem sestrám a bratřím přeje ELŠ krásné letní dny, povedené tábory a mnoho hezkých chvil pod hvězdnou oblohou. Těšíme se na setkání toto léto na Orlovech.

Takové krásné, libozvučné slovo – louka. V naší národní hymně je ještě libozvučnější: lučina.

V něm zaslechneme i tichý ševel kvetoucích travních lat, stejně jako bzukot hmyzu poletujícího mezi květy a s tím vším i šumění májového deště, který tu zelenou krásu nechá vykoupanou a vyparáděnou ke zdobení květy pro nastávající léto.

Taková je i loučka, tvořící milé sousedství Orlovské myslivny. Lahodí oku v syté zeleni měsíce máje, když na ni svítí svíčkami svých květů statný bratr jírovec a postupně je shazuje, jakoby nabízel ten lék unaveným a bolavým nohám. Ochmýřená semínka jiv se ve vzduchu potkávají s padáčky pampelišek a na cestu jim sypou poslední zrníčka pylu bělavé břízy.

Od smrků velikánů zahvízdá do ticha hledající káně, varovně se ozve sojka a do pěnkavího a sýkorčího povyku odpočítává kukačka mnohá léta.

Pokládám hlavu na omšelý kámen a tělo do měkké a pohostinné náruče trav. Zřetelněji teď vidím koruny stromů i plující oblaka a pocit netušené krásy se ještě vylepšil. Cítím se obklopen, obklopen klidem, který je plný skrytých pohybů a napětí. Je jako svědomí člověka.

Zahledění dovede i je zklidnit, chvíle spočinutí mu prospívá, pocit krásy je léčí a ona sama zve k novému a novému nahlížení, k následování.

Tady, více než kde jinde, příroda mluví, aniž by vyřkla jediné slovíčko. Mluví a zve: „Pojď! Pojď a ukážu ti nové cesty, dosud netušené a nikdy nevídané, protože je  uvidíš očima omytýma očistnou rosou louky, prožiješ duší očistěnou od prachu a špíny všedních cest.“

Nadechni se zhluboka té kořenné a zemité vůně lesa, ať vydrží dlouho a dlouho. Budeš to potřebovat. Vezmi si něco na cestu, třeba kamínek na památku a lísteček šťavele na cumlání.

On po čase zesládne na jazyku a svými třemi lalůčky vykrojenými do tvaru srdce napoví : „Tak už si zamiluj ty tři principy, kterým se tu učili sloužit Svojsíkovi chlapci. Můžeš se jim podobat.“ Jsme jiní, ale návraty sem, do kraje tiché a nenápadné krásy nás spojují. Jak že to prve kukala žežulička tam z vysokého buku?

Tak spolu s ní: „Na mnohá léta!“

Voda v mé Řece pomalu opadá k slavnostem léta. Seděl jsem za rosného rána na balvanu u břehu. Seděl a pozoroval malý zázrak přírody. Tam u nás blízko balvaniska roste několik krásných a vzácných keřů růže pobřežní. Je královnou červnových květin. Víte, jaký zázrak jsem viděl to ráno? Viděl jsem, jak se rozvíjí její květ. Není to zase tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Vždyť on potřebuje k rozvití vláhu. To se musí na vrcholu okvětí dosud nerozvinutého poupěte usadit kapička noční rosy. Jakmile vyjde slunce a rosa začne osychat, otevře se před žasnoucím zrakem růžové okvětí pro včelí mlsalky a čmeláky lízaly.

Vidět to znamená přivstat si, nechat se provanout mlhou od řeky a ranním chladem, pak trpělivě čekat, jako čeká rybář na svého duhového krasavce. Nakonec ale slunce zahřeje zkřehlého poutníka i krasavici růži a zázrak se zhmotní.

Není to podobenství o skautském životě? Vždyť i my chceme, aby se mladá srdce, ta růžová okvětí, otevírala kráse a plnosti života. Tím se dotýkáme tajemství, které není nepodobné tajemství růžového květu.

Jako k pozorování rozkvétajících divokých růží potřebujeme prožít všechno to provanutí chladu i vlhka, jako i růžička chce svou chladnou a vlhkou kapičkou rosy, tak i my musíme přijít k tomu tajemství výchovy připraveni.

Pracovat na sobě, to je jedno potřebné, zvláště teď, než se otevře tajemství léta a s nimi naše táboření. Krása okamžiků je tu vždy vykoupena hodinami a hodinami hledání, promýšlení, propracovávání detailů. Ano, i na detailu záleží. Nejde jen o program, jde i o duši skautského vůdce. Nestačí se chlapsky poplácat po rameni s ujištěním, že já to vždycky nějak zvládl a tedy zvládnu zas. Chce to zeptat se sám sebe po připravenosti sloužit. Možná to bude dotaz vtíravě nepříjemný, možná nás provane jako ten chlad červnového časného rána, ale může být prospěšný. Na jeho odpovědi totiž záleží, co uvidíme. Možná růžově třpytivé okvětí, na které se nezapomíná do příští zimy, možná také nic než zajímavý shluk zelených kališních lístků, které nevydaly za nic na světě své krásné tajemství. Proč jenom?

Nebylo ve mně dost trpělivosti. Neměl jsem dost vytrvalosti. Nebyl jsem dost statečný. Bál jsem se, že budu směšný se svou důsledností. Připadalo mi zbytečné ve věku techniky a vyspělých informací zapojit vlastní mysl.

Aby se Ti, můj milý, žádná z těch nehod nestala, to Ti přeje omšelý balvan na sázavském břehu ze své stařecké moudrosti. Přeje Ti to i krásná pětilistá pobřežní růže ze své krásy, kterou otevírá létu. A přeji Ti to zároveň s přáním šťastné plavby po každé vodě i já. Měj se dobře a měj rád všechno stvoření. Až zašustí orobincům semeníky, možná se zase sejdeme.

Váš Bratr Balú

Pamatuješ si, příteli, jak jsme se dívali na noční oblohu? Žasli jsme nad ztemnělou nebeskou klenbou posetou vzdálenými slunci. Tehdy jsi mi říkal, že pozorovat hvězdy je jako se dívat do věčnosti. Ve srovnání s tím je náš život jen kratičký záblesk. Položil jsem ti otázku, co je smyslem lidského života, když má velikost zrníčka hvězdného prachu. Neodpověděl jsi. Ostatně se takto tázal už Gilgameš na úsvitu civilizace. Moje otázka zapadla do moře všedních dní, občas se ale vynořila přede mnou jako útes.

Setkal jsem se s lidmi, co zasvětili život sobě samým. Své Já považují za středobod života, protože jsou přesvědčeni, že s jich koncem končí svět. Hromadí požitky a plní truhlice, protože existuje jen tady a teď. Jsou to zaháněči vlastní beznaděje. Setkal jsem se s lidmi, co po celý život usilovali o uznání. Napínají své síly, práci a mysl, aby si zajistili úctu okolí. Dychtí po okázalých projevech, protože ve skrytu duše věří, že jim to zajistí nesmrtelnost. Jsou to pošetilí vyznavači kultu.

Až když jsi odešel zpod hvězdné oblohy, poznal jsem svoji slepotu. Po celou dobu byla nesmrtelnost před mým zrakem. Napomoci změnit svět pokornou trpělivou prací na sobě a svém okolí v duchu Dobra. Na konkrétní jméno se jednou jistě zapomene, ale práce dobrého člověka bude žít dál v budoucích. Věčným se tak stává poctivý vedoucí oddílu, skaut, rodič, řemeslník, „obyčejný“ člověk.

Děkuji, že jsi mi tenkrát moudře neodpověděl. Na takovou otázku musí každý hledat odpověď sám.

Tvůj bratříček.

Vlk

Svatý Jiří je v naší vlasti oslavován na nesčetných místech. Byl jedním z prvních světců českého nebe po přijetí křesťanství.

Snad to byla i pohádková představa drakobijce, která tolik lákala, snad zbožná legenda o čestném rytíři?

Mnoho o životě rytíře Jiřího však nevíme. Skutečně však žil v Malé Asii za panování krutého římského císaře Diokleciána. Po vydání tzv. krvavého dekretu proti křesťanům byl roku 304 po Kristu obžalován, následně odsouzen k smrti a sťat pro svoji víru v Krista. Tuto skutečnost přijala dokonce i katolická církev a od roku 1968 uctívá Jiřího mezi světci.

Již v počátku 9. století se okolo jeho postavy nahromadila zbožná tradice. Ta o přemoženém draku je z těch novějších, objevuje se teprve v pozdně středověkých legendách.

Ponecháme-li stranou zbožné legendy a budeme-li se ptát, proč a co vlastně celé generace obdivovaly na postavě svatého Jiří, dostáváme vcelku očekávanou odpověď.

Je to zajisté jeho rytířský, cnostný a bohabojný život. A konečně také jeho boj se zlem ztělesněný drakem je jasnou výzvou do dnešních dnů.

Pro nás skauty se stává Jiří světcem jara, rozpuku přírody a radosti z toulek, vycházek a her i mimo klubovny, které přichází po dlouhých nocích zimy. 

Pro nás skauty je rytíř Jiří taktéž vzorem statečnosti a všech dalších rytířských cností. A také v jeho velké víře v Boží moudrost.

Je oslavován 24. dubna, a to podle staré tradice z dob počátků skautingu. 

Krásné jarní dny při putování probouzející se přírodou přeje PADE

PS: I přes letošní patálie a mnohá omezení.

Přátelé, milé sestry, vážení bratři,

rád bych všem poslal velikonoční přání.

A to podle našich dávných tradic křesťanství: „Christos voskrese, vo istinu voskrese, smertju svojeju smert pobral i sušcim vo hrobi žizn daruval.“ Tedy to úžasné, že náš Pán Kristus z mrtvých vstal! Kristus, jenž přemohl smrt a nám všem daroval nový život.

To je to velké přání, aby Vzkříšený, oslavený Pán, daroval nový život každému z nás.

Život naplněný hledáním Pravdy a Lásky.

Život naplněný službou vznešenému ideálu.

A On, vítěz nad smrtí, dává i něco navíc, radost, která je tím hlavním poselstvím Velikonoc.

Krásné prožitky přeje a vyprošuje
Pade

Milý příteli, minulý rok na Zelený čtvrtek jsme s vlčaty vyrazili do přírody. Měl jsem připravený zajímavý program našlapaný aktivitami a těšil se, jak si ho užijeme. Naše cesta vedla hlubokým údolím řeky, kolem níž se probouzel jarní život. Slunce příjemně hřálo.  

Po druhé hře moje představa výletu utržila ránu. Kluci si náhodou všimli krásných zelených ještěrek vyhřívajících se kolem pěšinky, v řídké trávě a mezi doubky. Vždy se tiše shlukli kolem některé a se zaujetím na ni koukali. I to nejmenší vlče ji dokázalo pozorovat tak dlouhou chvíli, až mě to zaráželo. Kluci si navzájem sdělovali, čím je ta „jejich“ ještěrka zajímavá, jak je veliká, co měla k obědu a kde asi bydlí. Program se mi nakonec podařilo nějak dotáhnout, domů jsem si však odnášel něco daleko cennějšího – rozpomněl jsem se na úžas ze světa kolem nás.

Jejich zaujetí pro ještěrky, mi ukázalo, jak „všední oči“ mám já, dospělý. Jsme jako slepci, co se holedbají, jak dobře vidí svět. Množství zkušeností a zážitků mi dalo zapomenout na úžas nad tím nejobyčejnějším. Chodíme kolem malých velkých zázraků a nevšímáme si – k vlastní škodě. Vždyť takový úžas vyvolává spoustu zajímavých otázek dotýkajících se naší podstaty. 

Bráškové vlčata, kteréž provázím, mi nevědomky udělili pořádnou lekci. Děkuji za ni.

Nyní už chápu Tvůj tehdejší úžas nad stromy při naší procházce sadem.     

Tvůj bratříček.

Vlk

Milé sestry a bratři,

Rádi bychom vás pozvali na letní lesní kurs „7 vlků a tisícovky“.

Na kurzu potkáte tým zkušených instruktorů, Foxe, Nibowaku, Koalu, Kasaře, Gyma a další.

Jsme rádi, že „7 vlků a tisícovky“, kurz naší ELŠ velmi blízký, proběhne opět po pěti letech!

Více informací v přiloženém vlčím plakátu nebo na webu

Krokodýl

7vlku.skauting.cz →

Kliknutím na program stáhnete plakát v plném rozlišení pro tisk [pdf].