Nad Orlovskou myslivnou je krásná lesní loučka. Kolik jen pestrých květů tu lze vidět od vrcholícího jara po časný podzim! Z lesa až do travního drnu vystrkují své podhoubí a potom i své lesklé hlavičky houby, kytičky lesa. Břízy při lesním okraji stojí tu věrně svou stráž bělostných kmenů, zelených korun, které zezlátnou a s podzimem zasypou těmi zlaťáky listí celou plochu loučky. Od suchého okraje lesa její půda vlhne, až právě uprostřed vnímavý skautský pohled upozorní pomněnky a rdesno na vlhkost půdy. Jak by ne, když tady se skrývá pramen, který po staletí sloužil obyvatelům Orlov a slouží dodnes.

Oko i paměť může litovat, že jeho tvářnost se změnila. Za časů, které pamatují Svojsíkovy návštěvy, tu bylo otevřené, kameny obložené prameniště, z něhož drobný potůček mířil níže k rybníčku. Potom tu byla upravená studna, opatřená pumpou a stejně jako její předchůdce napájející obyvatele i poutníky. Konečně posledních pár let tu vodu, ukrytou pod betonovým příkrovem ve skružích, jenom tušíme.

Nevadí, ono i to tušení je důležité. Vede k víře, že tu pramen skutečně je a že slouží, byť jinak a o něco dále, než tomu bylo v minulosti.  Voda! Úžasný živel, užitečný a krásný ve své služebnosti, živel s tolika proměnami podob, živel, o němž platí, že je dobrý sluha, ale zlý pán, stejně jako o jeho bratru ohni.

Postůjme chvíli, poohlédněme se. Škoda, že se nelze sehnout, napít se, umýt si oči. To by

bylo krásným následováním všech generací, jejichž kroky utichly na cestách, které přivedly i nás. Možná nám aspoň částečku té služby poskytne rosa setřená ze stébel, či střesená z větví.

Možná sejdeme ještě níž k potoku a k rybníčku. To už nám sestra voda nabídne i zrcadélko hladiny.

Ať už budeme postupovat jakkoliv, můžeme se zamýšlet nad hodnotou vody, nad cenou

pramene. Není jen ten hmatatelný, má i svou skrytou podobu. Každý z nás se napil z pramene skautské životní moudrosti, z pramene skautské duchovnosti. Tady je místo k poděkování.Tady někde pořádal své myšlenky pro velké dílo A.B.S.

Dost možná je vydatnost zdejšího nenápadného pramene symbolická svou nečekanou mohutností, dost možná je symbolická i jeho skrytost. Zavzpomínejme si: Už první skauti chodili k mnohem menší a méně vydatné studánce dva kilometry odtud. Každý z nás pil na své stezce z nesčetných pramínků čisté vody. Všechny nás ale spojilo a spojuje jedno: Každý ten doušek občerstvení těla vyvolává vděčnost a vděčnost míří dál, třeba až ke Třem principům. Ty jsou také jako voda pro žíznivé tělo, ale pro žíznivou duši. Tělo potřebuje občas cítit půst i žízeň, aby se probudila vděčnost za pokrm i nápoj a s duší je to právě tak.

Odbor duchovní výchovy zve všechny věřící skauty a skautky (roverského věku a starší) na křesťanskou skautskou duchovní obnovu 13.–15. dubna 2012 ve skautské základně Maděra u Poličky.
Jádrem programu budou přednášky a následná meditace v tichu a samotě. Také ale bude čas na diskuse, sdílení zkušeností i zábavu.
Akci organizuje Odbor duchovní výchovy Junáka (Vojta Dabrowski, Rys, Logik a Kuchťa) duchovní program povede katolický kněz (a současně skaut).
Přihlásit se můžete ihned (nejpozději však 6. 4.) na e-mailovou adresu dabrowski@ema­il.cz, případně telefonicky na 602 268 190 (br. Vojtěch Dabrowski). Cena akce je 200 Kč, cestovné vám proplatíme.
Hájenka Maděra (49°41’34.73″ N, 16°9’29.05“ E) u Poličky je dostupná autobusem zas. Telecí 2 km a vlakem stanice Borová 6 km. Tato krásná základna je plně vybavená na celoroční provoz. Na tomto odkazu si můžete stáhnout pozvánku.

Těšíme se na setkání s vámi! Odbor duchovní výchovy Junáka.

…vám textem přiblíží Satry ze Střediska Pětilisté růže.

Letošní Skautský seminář Ekumenické lesní školy se konal jako již tradičně v první půli ledna v Praze – Kobylisích v Salesiánském divadle a účastnilo se ho přes 250 skautů a skautek. I tentokrát jsme obhájili početnou účast skautek a skautů ze Střediska Pětilisté růže z Jindřichova Hradce.

Po výborném Minewakanově obědě nás čekala přednáška prof. Tomáše Halíka na téma Perspektivy křesťanství a víry v současném světě, následovala přednáška senátora Ing. Jaromíra Štětiny na téma „Ústavnost rozpuštění KSČM“ a přednáška bratra Mgr. Jiřího Zajíce – Edyho na téma Média, realita, manipulace. V této přednášce nám Edy ukázal, jak s námi manipulují média a jak není radno poskytovat rozhovory televizím, protože cokoliv z rozhovoru, který poskytujete v dobré víře a za určitým účelem, může být použito někdy jindy a v úplně jiném kontextu.

Díky Ekumenická lesní školo!
Satry

Před měsícem jsme postáli na rozcestí. Dnes nás cesta povede do památných míst, přímo ke staré myslivně v Orlovských lesích.

V naší době tu stojí krásně opravená, o samotě, za plotem, který ohraničuje kus louky s křovinami, vyrvaný už před staletími lesu. K němu teď obrátíme svou pozornost.

Snad jenom statné buky jsou potomky jeho prapůvodních dřevin. Býval tu bukovojedlový prales, když hranici Orlovských lesů vytyčil z jedné strany hrad Orlík, jindy zvaný spolu se sousedícím městem Humpolec a ze strany druhé mohutnější a významnější hrad Lipnice. Prales tu není, padl na palivo prvních skláren, ale zeleň lesů tu voní dál a ukrývá myslivnu, která tu jediná přežila z dávné osady, které dala vzniknout.

Když tu pobýval A.B.Svojsík, kolem staré výstavné budovy se kupily a krčily četné další stavby od obydlí lesních dělníků a pilařů až k nezbytným stodolám. Také louky tu byl jen menší díl. K myslivně patřila i rozlehlá zahrada a sad a kus dál mezi lesem i pruhy polí.

Ani ticho tu nebylo takové, jako je dnes, když je bílé stavení opuštěné a ze štítové stěny shlíží na krásu lesní tišiny z hladké plochy kamene Svojsíkova podoba.

Nemusí nás to mrzet. V tichu se lépe přemýšlí. Ožívají prastaré, zmizelé obrazy. Mohu si představit rytířské jezdce na staré stezce, která tudy vedla mezi zmíněnými hrady, mohu vidět sokolníky na lovu, snad dokážu zaslechnout i vytí vlčí smečky v dálce nad zasněženou lesní tišinou. Snad zaslechnu i sekery dávných dřevařů a jemný hlas ruční pily, tak nepodobný ryku té dnešní motorové.

Přijde jaro následované létem a ptačí zpěv bude znít stejně jako před dávnými lety, stejně tak bzukot hmyzu a klokotání potůčku dole pod rybníčkem. Také varovný křik sojky a hvizd káněte zůstaly stejné, zrovna tak lidské kroky na cestách i v mechu lesa.      Být osloven, to je to, osloven krásou okamžiků, které tu byly, jsou a už se třeba nevracejí.Potřebuji ji a těším se na ni. Byl bych skrblíkem, kdybych ji nenabízel. Tu krásu nestačí vidět a slyšet, tu je třeba prožít a odnést si jí kousek  někde v koutku srdce domů, do „domu srdce svého a zavřít za sebou dveře.“

Nic lepšího mne pro závěr tohoto pozvání nenapadlo, promiň, bratře Jene Amosi, že jsem si vypůjčil pár tvých slov, vždyť i ty jsi dovedl krásu vnímat  a hodně jsi jí rozdal.

S pěkným pozdravením a přáním, aby byl rok 2012 pro nás únosný pod Boží ochranou posílám pokračování série pozvání na cestu Orlovskými lesy:

Rozcestí. Kolik jich je na cestách a stezičkách Orlovských lesů! Některá z nich je dobře vyspravená, pevná a pro pohodlí hojně užívaná, jiná rozježděná s kolejemi plnými vody a bláta, letním domovem žabek a všelijaké havěti. Jsou tu zapomenuté cesty, na kterých umlkl zvuk lidských kroků a jen tu a tam je oživí kopýtka srn a měkké otisky drobných tlapek těch nejmenších obyvatel lesa. Sem dopadne sníh až naposled, až se jím nasytí koruny stromů, až se žíznivá zem dost napije, aby spokojeně přijala své usínání pod bílou přikrývkou. Každé rozcestí je tu jiné a každé má svou osobitou krásu. I přelom roků je rozcestím a klade před oči poutníka otázku: „Jak dál?“ „Kudy dál?“ Nabízí se okliky i zkratky, Ani jedna, ani druhá nevylučují bloudění, ale společně hovoří o tušení cíle. To je na té zastávce mezi putováním důležité. Stojím. Ten postoj je důležitý. Vyjadřuje odhodlání pokračovat v cestě. Je také výrazem zamyšlení nad cílem a zamyšlení nad cestou. Ne nadarmo říkali staří a moudří hospodáři v těchto lesích: „Kdo spěchá, ať si napřed sedne.“ Chci vyjít a pokračovat v cestě. Už vím, mám to udělat s rozmyslem. Mám myslet na obtíže cesty, mám je měřit s vlastní schopností, mám užít důvtipu a mám prosit o moudrost rozhodnutí a o sílu uskutečnit je. Ano. Dobře mi radíš,  staletá cesto, vyšlapaná statisíci kroků, ale vždy nová v nabídce rozhledu, v krásách proměnlivosti přírody, v dobrodružství proměnlivosti časů. Víš co? Už se ani nebojím, ani příliš netěším. Už mi stačí jediné odhodlání: Jít. Tak pojďme!

Přátelé, sestry a bratři!

Je prosinec, první zimní měsíc a blíží se nádherné svátky, při kterých si připomínáme narození Ježíše.

Je to čas, který přímo vybízí k odpočinku, čas pro zamyšlení v dlouhých zimních nocích, čas radosti.

Je dobré a potřebné se umět zastavit, odpočinout a v klidu a pohodě rozjímat.

Rád procházím lesy Drahanské vrchoviny, mnohokrát jsem si je prošel v širokém okolí Věžnice. A vždy jsou krásné, v každé roční době. Ale o tomto víkendu, když je zakryl první letošní sníh a dal vyniknout všem kontrastům – bílé a zelené, bílé a hnědé, bílé a šedé….úžasný klid a ticho lesa, nádherně modrá, prosluněná obloha a mrazivá noc plná hvězd, tak přímo dýchala atmosféra klidu a pohody. Zklidnění a zastavení. Na místě, které mnohému z Vás přirostlo také k srdci.

Tento čas a tato sváteční doba, jakoby říkala každému z nás – buď trpělivý a nechej každému svému úmyslu dozrát v čase. Nespěchej zbytečně, ať máš čas přemýšlet, promýšlet a měnit.

Přeji Vám krásné a klidné Vánoční svátky.

A k tomu podávám ruku, pomocnou ruku, za sebe, za nás všechny z GONGU i Ekumenické lesní školy.

Přeji vše dobré – PADE

„Nebojím se davu desetitisíců, kteří kolem proti mně se kladou.“

Žalm 3, 7

V neděli 18. prosince 2011 nás opustil Václav Havel, spisovatel, politik, bojovník za lidská práva a především Člověk. Ačkoli Václav Havel mohl strávit ve skautském hnutí pouze krátkou dobu, jeho postoje a názory z něj udělaly symbol a velkého zastánce Nejvyšší Pravdy a Lásky v době, která tyto ideály ostře odmítala.

Václav Havel se začal angažovat ve veřejném životě v období Pražského jara, když v roce 1967 otevřeně kritizoval komunistickou stranu na sjezdu spisovatelů a později veřejně žádal návrat demokracie a jejich hodnot. Po sovětské okupaci bylo jeho dílo v Československu zakázáno, on sám „uklizen“ z očí veřejnosti a později vězněn.  To však Havla neodradilo a po celou dobu normalizace upozorňoval a bojoval proti státní zvůli i lhostejnosti různými akcemi, Chartou 77, svojí samizdatovou edicí Expedice, působením v ilegálních Lidových novinách aj. Po Sametové revoluci se snažil prosazovat Nejvyšší hodnoty  s větším či menším úspěchem jako prezident – poslední československý a první český. Po skončení politické kariéry nepřestával bojovat až do svého konce za svobodu tam, kde dosud chybí – v Číně, v Rusku, v Bělorusku, v Barmě  aj.

I jeho smrt v sobě nese symbolicky jeho činy. Jeden malý velký člověk, co neúnavně bojoval za Nejvyšší Pravdu a Lásku, odešel v předvečer příchodu Toho, co nám tyto hodnoty přináší.

Je prosinec, první zimní měsíc. Kolikrát už jsem se prošel po prvním sněhu orlovskými lesy!

Jsou krásné v každou roční dobu, ale bílý příkrov zimy dává vyniknout kontrastům. Bílá a zelená, bílá a hnědá, bílá a šedá, bílá a černá se střídají v lesním tichu, bílá a modrá se s bílou a šedou potýkají na zimním nebi, dokud vše nezakryje šero a přísvit večerních hvězd nezačne kouzlit se stíny lesa a třpytem krystalů sněhu a ledu.

Je tu čas odpočinku. Míza stažená hluboko v kořenech čeká na nové probouzení jara, žabky u rybníčka spí svůj dlouhý sen zimní strnulosti někde pod listím, také sestry sýkorky šetří silami a přeletují jen za potravou, aby dlouhé hodiny ukryté v načepýřené pokrývce vlastního peří dřímaly. I vznešený let dravců je vzácný. Také ti šetří síly pro nadějnější čas, až bělost zimy vystřídají znovu pestré a svěží barvy. Tak se to opakuje podle odvěkých zákonů sestry přírody.

Ale ta bílá přece stále přitahuje oči, někdy je  až oslepuje odrazem zubatého zimního sluníčka, někdy nutí k pozornému a pátravému pohledu pod zamračeným nebem. Bílá, alba

regia, bílá královská. Barva skautské služby. Že by o ní něco mohla napovědět zimní běloba sněhu? Vždyť přináší strnulost, klid, chlad a mráz.

Jedno určitě chce a umí povědět vnímavému vůdci: buď trpělivý a nechej každému svému úmyslu dozrávat v čase. Nespěchej zbytečně, ať máš čas přemýšlet, promýšlet a měnit.

Koho? No především sám sebe, jako se tiše a nepozorovaně mění cukry a škroby stromových míz pod bílou pokrývkou sněhu. Ono je to užitečné snění. Jaro je promění na překrásný čin, čin nového růstu.

Možná stojí za zamyšlení i toto: sto zim přešlo cestičkami těchto lesů. Změnily se, vyrostly, dozrály k pokácení a z pařezí a klestu vyrostl nový život teď už dospělých i dozrálých stromů. S naším milým skautingem je to zrovna tak. Mění se, protože se mění myšlení lidí s každou novou generací. Stojím tu a zamýšlím se nad poklady pod sněhem, změna je život, život je změna. Jen jedno potřebuji: nepřehlédnout hodnoty, které tu zůstaly, stopy, které ukryla sněhová peřina.

Pomalu půjdu z lesů mezi lidi. Už vím: nepostačí jim přát všechno nejlepší. Musím k tomu přání podat ještě pomocnou ruku. Myji si ruce v krystalcích sněhu. Zebou. Po chvíli ale žhnou jako ohřáté plamínky ohně. To umí bílá čistota sněhu a tiše mi šeptá: Neboj se, půjde to. Žádná dobrá myšlenka se neztratí. Třeba jen bude potřebovat dozrát. Jdi.

Nové příležitosti máš před sebou.

Přátelé, všechny Vás srdečně zveme na XXII. Skautský seminář. Jeho nosným tématem je 100.leté výročí, které český skauting slaví. Stejně tak, jako ho oslavíme i my v lednu na semináři, tak budeme pokračovat s celou Ekumenickou lesní školou v srpnu 2012, v Orlovských lesích.

Přeji Vám vše dobré Pade & celý tým ELŠ

Zde si můžete stáhnout program semináře.