Před měsícem jsme postáli na rozcestí. Dnes nás cesta povede do památných míst, přímo ke staré myslivně v Orlovských lesích.
V naší době tu stojí krásně opravená, o samotě, za plotem, který ohraničuje kus louky s křovinami, vyrvaný už před staletími lesu. K němu teď obrátíme svou pozornost.
Snad jenom statné buky jsou potomky jeho prapůvodních dřevin. Býval tu bukovojedlový prales, když hranici Orlovských lesů vytyčil z jedné strany hrad Orlík, jindy zvaný spolu se sousedícím městem Humpolec a ze strany druhé mohutnější a významnější hrad Lipnice. Prales tu není, padl na palivo prvních skláren, ale zeleň lesů tu voní dál a ukrývá myslivnu, která tu jediná přežila z dávné osady, které dala vzniknout.
Když tu pobýval A.B.Svojsík, kolem staré výstavné budovy se kupily a krčily četné další stavby od obydlí lesních dělníků a pilařů až k nezbytným stodolám. Také louky tu byl jen menší díl. K myslivně patřila i rozlehlá zahrada a sad a kus dál mezi lesem i pruhy polí.
Ani ticho tu nebylo takové, jako je dnes, když je bílé stavení opuštěné a ze štítové stěny shlíží na krásu lesní tišiny z hladké plochy kamene Svojsíkova podoba.
Nemusí nás to mrzet. V tichu se lépe přemýšlí. Ožívají prastaré, zmizelé obrazy. Mohu si představit rytířské jezdce na staré stezce, která tudy vedla mezi zmíněnými hrady, mohu vidět sokolníky na lovu, snad dokážu zaslechnout i vytí vlčí smečky v dálce nad zasněženou lesní tišinou. Snad zaslechnu i sekery dávných dřevařů a jemný hlas ruční pily, tak nepodobný ryku té dnešní motorové.
Přijde jaro následované létem a ptačí zpěv bude znít stejně jako před dávnými lety, stejně tak bzukot hmyzu a klokotání potůčku dole pod rybníčkem. Také varovný křik sojky a hvizd káněte zůstaly stejné, zrovna tak lidské kroky na cestách i v mechu lesa. Být osloven, to je to, osloven krásou okamžiků, které tu byly, jsou a už se třeba nevracejí.Potřebuji ji a těším se na ni. Byl bych skrblíkem, kdybych ji nenabízel. Tu krásu nestačí vidět a slyšet, tu je třeba prožít a odnést si jí kousek někde v koutku srdce domů, do „domu srdce svého a zavřít za sebou dveře.“
Nic lepšího mne pro závěr tohoto pozvání nenapadlo, promiň, bratře Jene Amosi, že jsem si vypůjčil pár tvých slov, vždyť i ty jsi dovedl krásu vnímat a hodně jsi jí rozdal.