Deset pozvání – pozvání třetí
Potřetí se spolu projdeme Orlovskými lesy. Dnešní pozvánka bude ale poněkud jiná, pozve nás každého na cestu vzpomínek.Vyzývají k ní první listopadové dny.
Stezky a cestičky lesů mezi Lipnicí a Humpolcem sešlapávaly nohy celých generací skautů. Ty stopy, neviditelné očím, jsou dodnes viditelné srdcem. Viditelný symbol si může každý vybrat: třeba vystouplý otlučený kořen stromu- velikána u cesty , třeba prošlapaný příčný kámen, přes který se chodí i víc než skautské století, třeba jiného jeho bratra, který obrostl mechem a lišejníky a vábí k pohlazení. Pohladit může pohled, ruka i mlčenlivá vzpomínka.
S lesem je nejkrásnější mlčet, mlčet a naslouchat, mlčet a nahlížet do tajemné studánky vlastní paměti. Časná stmívání mlhavých večerů v listopadu jsou k tomu jako stvořená a nabízejí k tomu tajemné světélkování kořenů, prorostlých podhoubím poselkyň podzimu, trsnatých václavek. Je to jedna z velkých krás a tady bývá ještě slavnější.
Jistě bych teď mohl nadhodit naše téma skautského století, ale bráním se tomu.Chtěl bych sám najít , kde jsem v té uplynulé době zařazen a chtěl bych to hledání nabídnout i Vám, milí čtenáři.
Zahleděni do podzimního šeření můžeme oživit svůj sen dětství, mládí a zrání. Je to užitečné, protože to probouzí pocit vděčnosti. Na obrazovce vzpomínky vidíme a můžeme znovu prožívat krásné chvíle svých prvních nesmělých kroků na skautské stezce. Setkáváme se znovu s těmi, kdo nám ukazovali správný směr a my v jejich stopách jdeme dosud. Po listopadové mlze a večerním vánku můžeme poslat zašeptaná slova poděkování, dokonce i za těmi, kdo už nás předešli k věčnému Světlu, jehož skromným odleskem byly naše táborové ohně. Celou tu galerii tváří, celý ten nepsaný a nenapsaný deník myšlenek nosíme stále při sobě. Je to užitečné.
Jako nám ukazují, před čím a před kým se sklonit s vděčností, stejně učí a s odstupem času ukazují, kde naše osobní stezka kličkovala a možná i bloudila, než nás vrátila na bezpečnou trasu ušlapaného chodníčku.
„Nikdy jsem se nesetkal s přítelem tak družným, jako je samota.“ To jsem si nevymyslel,to si zapsal jeden z myšlenkových předchůdců skautingu A.D. Thoreau.Možná i na něho myslel A.B. Svojsík, když sedával na březové lavičce a shlížel dolů na hladinu orlovského rybníčka obklopen stínem mohutného stromu.
Pro dnešek se loučím. Loučím se s listopadovou samotou a budu rád, když někdo v té své zkusí najít občerstvení. Budu ještě raději, když k ní vyzvete i další. Ono hledání místa ve staleté historii je objevováním kořenů, kterými se živí a napájí stromek našeho života a také staletý a bohatě zavětřený strom českého skautingu.