Nad Orlovskou myslivnou je krásná lesní loučka. Kolik jen pestrých květů tu lze vidět od vrcholícího jara po časný podzim! Z lesa až do travního drnu vystrkují své podhoubí a potom i své lesklé hlavičky houby, kytičky lesa. Břízy při lesním okraji stojí tu věrně svou stráž bělostných kmenů, zelených korun, které zezlátnou a s podzimem zasypou těmi zlaťáky listí celou plochu loučky. Od suchého okraje lesa její půda vlhne, až právě uprostřed vnímavý skautský pohled upozorní pomněnky a rdesno na vlhkost půdy. Jak by ne, když tady se skrývá pramen, který po staletí sloužil obyvatelům Orlov a slouží dodnes.
Oko i paměť může litovat, že jeho tvářnost se změnila. Za časů, které pamatují Svojsíkovy návštěvy, tu bylo otevřené, kameny obložené prameniště, z něhož drobný potůček mířil níže k rybníčku. Potom tu byla upravená studna, opatřená pumpou a stejně jako její předchůdce napájející obyvatele i poutníky. Konečně posledních pár let tu vodu, ukrytou pod betonovým příkrovem ve skružích, jenom tušíme.
Nevadí, ono i to tušení je důležité. Vede k víře, že tu pramen skutečně je a že slouží, byť jinak a o něco dále, než tomu bylo v minulosti. Voda! Úžasný živel, užitečný a krásný ve své služebnosti, živel s tolika proměnami podob, živel, o němž platí, že je dobrý sluha, ale zlý pán, stejně jako o jeho bratru ohni.
Postůjme chvíli, poohlédněme se. Škoda, že se nelze sehnout, napít se, umýt si oči. To by
bylo krásným následováním všech generací, jejichž kroky utichly na cestách, které přivedly i nás. Možná nám aspoň částečku té služby poskytne rosa setřená ze stébel, či střesená z větví.
Možná sejdeme ještě níž k potoku a k rybníčku. To už nám sestra voda nabídne i zrcadélko hladiny.
Ať už budeme postupovat jakkoliv, můžeme se zamýšlet nad hodnotou vody, nad cenou
pramene. Není jen ten hmatatelný, má i svou skrytou podobu. Každý z nás se napil z pramene skautské životní moudrosti, z pramene skautské duchovnosti. Tady je místo k poděkování.Tady někde pořádal své myšlenky pro velké dílo A.B.S.
Dost možná je vydatnost zdejšího nenápadného pramene symbolická svou nečekanou mohutností, dost možná je symbolická i jeho skrytost. Zavzpomínejme si: Už první skauti chodili k mnohem menší a méně vydatné studánce dva kilometry odtud. Každý z nás pil na své stezce z nesčetných pramínků čisté vody. Všechny nás ale spojilo a spojuje jedno: Každý ten doušek občerstvení těla vyvolává vděčnost a vděčnost míří dál, třeba až ke Třem principům. Ty jsou také jako voda pro žíznivé tělo, ale pro žíznivou duši. Tělo potřebuje občas cítit půst i žízeň, aby se probudila vděčnost za pokrm i nápoj a s duší je to právě tak.