S pěkným pozdravením a přáním, aby byl rok 2012 pro nás únosný pod Boží ochranou posílám pokračování série pozvání na cestu Orlovskými lesy:
Rozcestí. Kolik jich je na cestách a stezičkách Orlovských lesů! Některá z nich je dobře vyspravená, pevná a pro pohodlí hojně užívaná, jiná rozježděná s kolejemi plnými vody a bláta, letním domovem žabek a všelijaké havěti. Jsou tu zapomenuté cesty, na kterých umlkl zvuk lidských kroků a jen tu a tam je oživí kopýtka srn a měkké otisky drobných tlapek těch nejmenších obyvatel lesa. Sem dopadne sníh až naposled, až se jím nasytí koruny stromů, až se žíznivá zem dost napije, aby spokojeně přijala své usínání pod bílou přikrývkou. Každé rozcestí je tu jiné a každé má svou osobitou krásu. I přelom roků je rozcestím a klade před oči poutníka otázku: „Jak dál?“ „Kudy dál?“ Nabízí se okliky i zkratky, Ani jedna, ani druhá nevylučují bloudění, ale společně hovoří o tušení cíle. To je na té zastávce mezi putováním důležité. Stojím. Ten postoj je důležitý. Vyjadřuje odhodlání pokračovat v cestě. Je také výrazem zamyšlení nad cílem a zamyšlení nad cestou. Ne nadarmo říkali staří a moudří hospodáři v těchto lesích: „Kdo spěchá, ať si napřed sedne.“ Chci vyjít a pokračovat v cestě. Už vím, mám to udělat s rozmyslem. Mám myslet na obtíže cesty, mám je měřit s vlastní schopností, mám užít důvtipu a mám prosit o moudrost rozhodnutí a o sílu uskutečnit je. Ano. Dobře mi radíš, staletá cesto, vyšlapaná statisíci kroků, ale vždy nová v nabídce rozhledu, v krásách proměnlivosti přírody, v dobrodružství proměnlivosti časů. Víš co? Už se ani nebojím, ani příliš netěším. Už mi stačí jediné odhodlání: Jít. Tak pojďme!