Je prosinec, první zimní měsíc. Kolikrát už jsem se prošel po prvním sněhu orlovskými lesy!
Jsou krásné v každou roční dobu, ale bílý příkrov zimy dává vyniknout kontrastům. Bílá a zelená, bílá a hnědá, bílá a šedá, bílá a černá se střídají v lesním tichu, bílá a modrá se s bílou a šedou potýkají na zimním nebi, dokud vše nezakryje šero a přísvit večerních hvězd nezačne kouzlit se stíny lesa a třpytem krystalů sněhu a ledu.
Je tu čas odpočinku. Míza stažená hluboko v kořenech čeká na nové probouzení jara, žabky u rybníčka spí svůj dlouhý sen zimní strnulosti někde pod listím, také sestry sýkorky šetří silami a přeletují jen za potravou, aby dlouhé hodiny ukryté v načepýřené pokrývce vlastního peří dřímaly. I vznešený let dravců je vzácný. Také ti šetří síly pro nadějnější čas, až bělost zimy vystřídají znovu pestré a svěží barvy. Tak se to opakuje podle odvěkých zákonů sestry přírody.
Ale ta bílá přece stále přitahuje oči, někdy je až oslepuje odrazem zubatého zimního sluníčka, někdy nutí k pozornému a pátravému pohledu pod zamračeným nebem. Bílá, alba
regia, bílá královská. Barva skautské služby. Že by o ní něco mohla napovědět zimní běloba sněhu? Vždyť přináší strnulost, klid, chlad a mráz.
Jedno určitě chce a umí povědět vnímavému vůdci: buď trpělivý a nechej každému svému úmyslu dozrávat v čase. Nespěchej zbytečně, ať máš čas přemýšlet, promýšlet a měnit.
Koho? No především sám sebe, jako se tiše a nepozorovaně mění cukry a škroby stromových míz pod bílou pokrývkou sněhu. Ono je to užitečné snění. Jaro je promění na překrásný čin, čin nového růstu.
Možná stojí za zamyšlení i toto: sto zim přešlo cestičkami těchto lesů. Změnily se, vyrostly, dozrály k pokácení a z pařezí a klestu vyrostl nový život teď už dospělých i dozrálých stromů. S naším milým skautingem je to zrovna tak. Mění se, protože se mění myšlení lidí s každou novou generací. Stojím tu a zamýšlím se nad poklady pod sněhem, změna je život, život je změna. Jen jedno potřebuji: nepřehlédnout hodnoty, které tu zůstaly, stopy, které ukryla sněhová peřina.
Pomalu půjdu z lesů mezi lidi. Už vím: nepostačí jim přát všechno nejlepší. Musím k tomu přání podat ještě pomocnou ruku. Myji si ruce v krystalcích sněhu. Zebou. Po chvíli ale žhnou jako ohřáté plamínky ohně. To umí bílá čistota sněhu a tiše mi šeptá: Neboj se, půjde to. Žádná dobrá myšlenka se neztratí. Třeba jen bude potřebovat dozrát. Jdi.
Nové příležitosti máš před sebou.