DESET POZVÁNÍ
do míst, která pamatují stoletou historii skautingu.
I Ty je můžeš poznat a pokud jsi mladý skautský vůdce, pak i spolu s
námi na ELŠ 2012
PRVNÍ: Obklopeni krajinou
Konec léta 1911 byl mezníkem v práci A.B.Svojsíka na první české
skautské příručce.
Kde že to bylo? Na Orlovech poblíž starobylé myslivny
Jaké je to místo? Ještě je poznáme zblízka, dnes jenom z nadhledu.
Je to místo obklopené Orlovskými lesy, je to místo po staletí dobře
hájené. Leží totiž mezi dvěma rytířskými hrady na kopcích a třetím bodem té
ochrany je opevněný kostelík sv. Jiří na výšině u Řečice asi hodinu cesty od
Orlovské myslivny.
Tichá krajina musela být před sto lety ještě tišší než dnes. Její
krása byla jistě mnohem méně narušená, než je dnes, a přece stojí za to jít
tudy od Humpolce přes Lipnici až k řece Sázavě, nebo právě naopak. Hřeben
Orlovských lesů mezi Lipnicí a Orlíkem pročesává vrcholky svých stromů a
lipnickou strážní věží ukazuje správný směr už při pohledu zdaleka.
Orlík, kopec nad Humpolcem, dal lesům jejich jméno a zcela vymazal z
paměti, že hrad na jeho temeni nesl kdysi shodné jméno s městem na úpatí.
Jeho zbytky toho nabízejí málo k vidění, jedno ale je krásné: chlebová pec.
Je sice nově zbudovaná a nabízí se k použití, ale už před více než sto lety
tu A. Sedláček viděl podobné ohniště zřízené pod starou gotickou klenbou.
Chléb! Vůně domova, pokrm poutníků, vzácný dárek pro hladového. Krása cesty
zeleným mořem lesů s modrýma očima studánek, modrými stužkami potůčků a
modrými zrcadly rybníků, to může být také pokrm – pokrm pro duši. Stačí jít
a dívat se očima i srdcem.
Hrotitým portálem se s námi rozloučil Orlík a v hrotitých portálech
před námi otevřou své brány lipnický hrad i řečický kostel sv. Jiří.
Zvláštní: Ty chrámové dvře jsou dobře pobité železem a každý pás má vykovaná
ozdobná zakončení ve tvaru lilie. Troje vstupní dveře, každé jiné, každé
jinam, ale všechny stejně vytvarované v tvrdém zdejším kameni. Nemohu jinak,
než vzpomenout na tři principy, na tři základní povinnosti skauta. Tady
někde to začínalo.
Tady někde, v čase mezi červenavým rozbřeskem uprostřed mračen a mezi
stříbrným přísvitem měsíce nad temnými dřímajícími lesy. Tady někde se
vzletem dravčích křídel i třepotavým nesmělým letem motýla. Tady někde mezi
modrými perlami borůvek, rubíny lesních malin, červenavými granáty jahod
trávnic a sladce ojíněnými podzimními plody ostružin medvědic. Tady někde v
měkkém stínu stromů velikánů i v tichém chrastění trav třeslic na vyprahlém
palouku v žáru léta.
Už jdu. Okovaný bodec hole občas zazvoní o kámen cesty, to aby mě
upozornil na krásu kvetoucích hadinců a vznešených lupin, abych nepřehlédl
zářící květy janovců a nezapomněl se hluboce nadechnout všech těch vůní.
Ano, už jdu, já vím, tady je skautská duše o něco více doma, o něco blíže
kořenům. Stačí se sklonit.