DESET POZVÁNÍ
do míst, která pamatují stoletou historii skautingu.
I Ty je můžeš poznat a pokud jsi mladý skautský vůdce, pak i spolu s
námi na ELŠ 2012
DRUHÉ: Kraj kamene, lesů a vody
Kdo přijme pozvání k toulkám Orlovskými lesy, nemůže nevidět a nemůže nepocítit tvrdost zdejšího kamene. Balvaniska na výšinách a malá i velká kamenná moře korunují hřeben Orlov. Statisíciletou žulu zdolaly a zdolávají živly : žár slunce, poryvy větru, voda a mráz.Dotvořily tak zádumčivá místa, tu ve stínu stromů, tu ve sluneční lázni pasek.Jedno mají polečné: zvou. Posaď se na chvíli a dívej se, naslouchej moudrosti šedého starce lišejníku i nadějím zelených mechů a kapradí.Nebo raději vezmi do ruky zvětralý kámen a vnímej oběma dlaněmi jeho hrubost a chlad. Dobu to trvá,než krev svých vlásečnic prohřeje tu prastarou hmotu. Cože nám chce pošeptat? Ano, je to ozvěna dávného textu: „Odejmu od vás srdce kamenné a dám vám srdce z masa“. Mluvící kameny? Zde jsou, čekají jen na vnímavou duši.
Kamenná moře jsou tu maličká ve srovnání se zeleným mořem lesů. Dost možná, že i bratr Svojsík před sto lety si řekl s myšlenkovým předchůdcem skautingu A.D. Thoreauem:“Šel jsem do lesů..“ Les má svá tajemství, má svůj tichý tajemný neklid. Jím působí na ztišení a zahledění lidské mysli. Orlovské lesy to dělají napořád.Vlídný stín pařezů po velikánech dává růst semenáčkům, jakoby volal po přirozenosti ve výchově dorůstajících generací. Dozrávání věkem je tu omovem.I já jsem tu našel a objal strom stejně starý jako já, nazval jsem ho bratrem, sdělil s ním a po větru v koruně vyslal k
nebi radosti a tíhy duše. Bylo mi v tu chvíli lehko. Zvu k následování.
Les má vždy připravené nějaké potěšení, vždycky je plný útěchy. Stačí hledat a to hledání nedá velkou práci. Pro skautského vůdce snad nejkrásnějším symbolem je rozsévání. Když smrky borovice a jedle otevřou své pokladnice a po teplém vánku nechají putovat svá křídlatá seménka, když buky házejí k zemi plnými hrstmi své bukvice a duby své žaludy, když od klenů letí s tichým vrčením vrtulky jejich nažek, je to veliká slavnost. Je stejně slavná ve své tichosti, jako když vůdce s trpělivou mužností rozdává svou lesní moudrost a ví to, co bratři stromy: Je třeba hdně rozdávat, aby se to tušené málo ujalo a přineslo užitek nového života.
Ještě je tu nejpokornější sestra voda. Tady na výšinách vrchoviny má podobu prmínků, studánek, stružek a potůčků, jen
zřídka zamíří k Sázavě mohutnějším potokem. Přesto je bohatstvím kraje. Je oživující silou, je občerstvením v tom nejzákladnějším smyslu slova. Je tu přítomna čistá, ba ještě pročistěnější, jak se na své poutí z oblohy k pramínkům
dotýkala tu hrubého kamení a písku, tu sametové lesní rašeliny, tu hustého kožichu drnů, provoněných kvítím.Zve ke třetímu zamyšlení dnešního putování, k zastávce s úvahou o čistotě a pročisťování mysli, myšlenek, slov,skutků. Občas
je dobré stanout na místě, ponořit se do vzpomínek a uzdravit je, pozdravit pak nový začátek třeba douškem zmiňované čisté,pročistěné vody a jít s nadějí dál.
Tak dnes půjdeme i my.