Milý příteli, minulý rok na Zelený čtvrtek jsme s vlčaty vyrazili do přírody. Měl jsem připravený zajímavý program našlapaný aktivitami a těšil se, jak si ho užijeme. Naše cesta vedla hlubokým údolím řeky, kolem níž se probouzel jarní život. Slunce příjemně hřálo.
Po druhé hře moje představa výletu utržila ránu. Kluci si náhodou všimli krásných zelených ještěrek vyhřívajících se kolem pěšinky, v řídké trávě a mezi doubky. Vždy se tiše shlukli kolem některé a se zaujetím na ni koukali. I to nejmenší vlče ji dokázalo pozorovat tak dlouhou chvíli, až mě to zaráželo. Kluci si navzájem sdělovali, čím je ta „jejich“ ještěrka zajímavá, jak je veliká, co měla k obědu a kde asi bydlí. Program se mi nakonec podařilo nějak dotáhnout, domů jsem si však odnášel něco daleko cennějšího – rozpomněl jsem se na úžas ze světa kolem nás.
Jejich zaujetí pro ještěrky, mi ukázalo, jak „všední oči“ mám já, dospělý. Jsme jako slepci, co se holedbají, jak dobře vidí svět. Množství zkušeností a zážitků mi dalo zapomenout na úžas nad tím nejobyčejnějším. Chodíme kolem malých velkých zázraků a nevšímáme si – k vlastní škodě. Vždyť takový úžas vyvolává spoustu zajímavých otázek dotýkajících se naší podstaty.
Bráškové vlčata, kteréž provázím, mi nevědomky udělili pořádnou lekci. Děkuji za ni.
Nyní už chápu Tvůj tehdejší úžas nad stromy při naší procházce sadem.
Tvůj bratříček.
Vlk