Milé sestry, bratři a vážení přátelé Ekumenické lesní školy,
obracíme se k Vám v této nelehké době, kdy se potýkáme s nákazou viru, která ovlivňuje naše životy. Různá bezpečnostní opatření omezila rozvoj vzájemných vztahů, nemůžeme se setkávat, poznávat nové lidi, nová místa a ani skautskou činnost nemůžeme vykonávat tak, jak jsme byli zvyklí. Náš život se zpomalil a naše aktivity se smrštily.
Předpokládáme, že tato situace z důvodu ochrany našeho zdraví ještě nějakou chvíli potrvá. Proto jsme se po pečlivé úvaze rozhodli, že v roce 2021 nebudeme pořádat naše tradiční semináře v Praze, Brně a ve Skutči ve stejném formátu jako v minulých letech. Rádi bychom Vám v pravidelných intervalech nabídli několik přednášek z minulých ročníků našich seminářů, společně s krátkými texty k zamyšlení a duchovnímu rozvoji.
V našich myslích zůstává něco, co rozhodně nesmíme uzavírat a omezovat zákazy. Je to naše víra, skautská idea, zákony a přesvědčení být dnes lepším než včera. K tomu může přispět i doba adventní. Doba radostného očekávání narození Ježíše Krista, která vybízí k zamyšlení a rozvoji ducha. Vezměme předvánoční čas jako příležitost k tomu, aby se skautská myšlenka v našich srdcích rozzářila jako svíce na adventním věnci.
Proto k první adventní neděli přijměte pozvání k rozjímání nad krásným textem a přednáškou Petra Hájka, Balúa.
Za ELŠ, Pade, Krokodýl, Vlk, Azor, Klíšťák, Matěj, Netopýr a celý instruktorský sbor
Buďte srdečně vítáni, v krajině „utajených řek“, a rád si vypůjčím pojmenování, které pro tato nádherná místa používal Jura OTT. Opravdový znalec krás tohoto kraje, skaut, učitel, úžasný člověk a také hrdina 50. let minulého století. Vodák, který krásy tří moravských řek, Jihlavy, Oslavy a Rokytné obdivoval celý život a který větší část svého života na břehu řeky Oslavky žil a přijímal zde své skautské návštěvy.
Nejprve o řece Jihlavě, ze které to nejkrásnější zmizelo pod vodami Dalešické a Mohelnické přehrady, v 80. letech minulého století, a to v souběhu velké stavby – jaderné elektrárny Dukovany.
Trampové a jejich básníci do svých deníků nostalgicky psali, že jim řeka s hlubokými kaňony, nádhernými lesy a s desítkami trampských osad, byla ukradena. Ano, zmizelo mnoho trampských osad, ale také mnoho usedlostí, samot a mlýnů z břehů mohutné řeky. Jura častokrát připomínal, že zmizelo v hlubokých vodách mnoho nádherných vzpomínek, kus života, jenž zde prožil. Ale nejen Jiřímu OTTOVI, ale ještě o mnoho víc bylo „vzato“ především mlynářům, kteří zde po mnoho generací žili.
Pro dnešní skauty, trampy, či výletníky zůstává i dnes krásný úsek Jihlavky zachován. Od Hadcové stepi se po proudu vydáme 15 km po břehu meandrující řeky, okolo pobořeného Mohelského mlýna, jako mementa doby, kdy mlýny byly dominantou krajiny v blízkosti řek. Projdeme okolo skal, které nesou název Velká a Malá Baba a můžeme zde obdivovat mrštnost lezců, které zde potkáte téměř celoročně. O kousek dál je Velká skála a poté již Sluneční louka pod zříceninou hradu Templštýn. Dále, a to pořád podél řeky procházíme biskoupskou step a okolo žulového, dávno již uzavřeného lomu, ze kterého těžili italští mistři kameny pro stavbu románského kostela v Řeznovicích. Stojí za to dojít až sem, mše svaté jsou slouženy v úterý a v neděli v 11.00 😊. Krátkou procházku údolím Jihlavy zakončím úryvkem od R.L. Stevensona: „člověk se musel mnohokrát zamyslet nad krásou nějaké krajiny, než-li ji může plně zakoušet. Mnoha lidem olysají lebky, než uvidí v krajině všechno, co je v ní možno vidět!“
Řeka Rokytná je další „krasavicí“, nebo možná spíše komorní říčkou, která se více rozlévá, v krátkých úsecích jen u Tavíkovic a Tulešic a dále je schovaná, zapomenutá v hustém porostu vrb a kopřiv. Je téměř nesplavná, což se mění snad jen po jarním tání, či silné bouřce, a to jen chvíli, než velká voda odteče a pak opět pro tuláka vytváří přenádherné pohledy meandrující řeky pod Budkovicemi, či u Zmijí skály. Také je téměř nebroditelná a to pro své bahnité dno, přesto Vám procházku po jejím břehu srdečně doporučuji. Budete mile překvapeni její krásou, kdykoliv, ať již na podzim, či v zimě tohoto roku, nebo někdy v budoucnu, se k ní vydáte. Chodníčky od Moravského Krumlova, který také doporučuji navštívit, byť již zde na zámku nenajdete Muchovu Epopej, jsou dobře průchodné a stojí za jejich objevování. S velkou pravděpodobností až k soutoku s Jihlavou budete s touto řekou sami.
A zůstává nám krátce popsat klenot mezi řekami, Oslavu. Budu ji mít navždy spojenou s přátelstvím k Jurovi, s jeho silnými příběhy, s touláním s naší trampskou osadou za komunistické totality, okolo ní a po obnově junáka v našich zemích, s mým rajhradským oddílem. Je tedy i pro mne, díky Juro, nejmilejší řekou. Díky Jurovi jsem ji objevoval jeho očima. Procházel jsem se často okolo řeky, koupal se v tůňkách, brodil ji v každém ročním období, objevoval jezy starých, rozpadlých mlýnů, pozoroval ledňáčky nad řekou, či volavku v proudu, nebo káně nad údolím. S Jurou, když byl ještě „ve formě“ jsme vycházeli na krátké procházky z Náměště, poseděli v kruhu ohňů mnoha trampských osad, nebo se zastavili na místech lesních škol, které Jura vedl, či tam kde v minulosti stávali skautské tábory.
Toulání bez map a kompasu. Opravdu krásné poznávání přírody, lidí žijící okolo řeky a rady a mnohé příběhy starého, zkušeného skauta, vodácké legendy a přítele Jury.
Ale pojďme zpět k řece, a to k místům, kde jsme se letos na podzimním setkání potkali s bratry z naší Ekumenické lesní školy.
Tedy projděme se v našich myslích opět řekou Oslavou. Soutok říčky Chvojnice a Oslavy a náš skautský srub pod hradem Levnov. Vydrův mlýn, opravený Senoradský mlýn o 1 km po proudu Ketkovický, Čučický a po 8 km Oslavanský. Řeka mlýnů. Snad si vzpomínáte?
Pojďme však proti proudu řeky, dlouhou Oslavou, kde řeka protéká v klidných řečištích, kde přenádherně meandruje, kde lehce dohlédnete čistou vodou až na její dno a žádné balvany nepřekážejí volnému plynutí – to je dlouhá Oslavka. Zde mezi Senoradským a Střípským mlýnem jsou to ta pravá místa zout v parném létě boty, vstoupit do řeky, brodit se a v jedné z mnoha tůněk se osvěžit, přesně, tak, jak to dělali generace mlynářů a po nich generace trampů, skautů a chatařů. Je to ta část řeky, jež je slunci a rozjímavé duši tak moc otevřená.
A jako mávnutím kouzelného proutku se nad „Skřípinou“ dostáváme z klidných vod, do těch divokých. Vlčí kopec, Sedlecký hrad, tábořiště u Vlasáka, Velkopanský mlýn a naše zastavení na historicky velmi zajímavém místě, na zřícenině hradu Lamberk. Pamatujete na ty nádherné výhledy? Na místa, která jsou připravena pro přespání pod širákem, či mnohá trampská, divoká tábořiště?
A divoká Oslava, 30 km má pro vodáky velmi zajímavý spád, 6,5 % a u Vlčího hrdla 30%. a když přijde bouřková voda, nebo hrázný na Mostišti popustí trošku vody z přehrady, tak je to i pro zkušeného vodáka „oříšek“, toto hrdlo!
A řeka zde, jak již víme, vyzrála výjimečně na chataře. Poznali jste sami proč. Tento úsek divoké Oslavy vyhloubila, tak úzké údolí, že je v něm místo pouze pro pěší, anebo trampy a jejich malé sruby zaříznuté do strání nad vodou. Několik takových srubů jsme cestou viděli, většinu umně zamaskovanou, ne. Je dobré být pozorným skautem – pozorovatelem a na vhodném místě přebrodit řeku a se starými trampy u jejich ohňů posedět a popovídat si o tom, jaké to bylo, když v 60. letech minulého století své sruby “na černo“, stavěli. Jsou to zajímavé příběhy. Kraj schovaných řek je názvem vycházející ze zkušenosti trampů a skautů, kteří již téměř 100 let putují těmito místy, bez map, bez kompasů, bez potřeby mostů přes řeku. Je to čirá radost z putování s přáteli, anebo jako samotář kochající se krásami přírody, stezkou údolím a ohništi, sruby, tajemstvím…
Příště budeme pokračovat skautskou rezervací v Jinošově, zámkem rodu Haugwitzů v Náměšti nad Oslavou, historií mlynářství a románským kostelem v Řeznovicích.
Den vzniku Československa, 28. října 1918, je nejvýznamnějším svátkem České republiky. Připomíná zlomový bod tisícileté historie české státnosti: Vznik moderního státu po několika staletích svazku se zeměmi habsburské monarchie.
ELŠ v tento den přeje všem dobrým lidem pevné zdraví a dlouhý život ve službě ideálů československého státu.
V deštěm zmáčeném údolí řeky Oslavy se konalo víkendové setkání letošního ročníku kurzu Ekumenické lesní školy. I přes čím dál rychleji se šířící nákazu a komplikovanou cestu některých účastníků, jsme se ve zdraví opět sešli ve velkém počtu. Základnou se nám v posledních zářiových dnech stala maličká skautská chata ležící poblíž šumícího proudu řeky.
Sobotní ráno nás probudilo bubnováním kapek, které oznamovaly, že babí léto již nadobro skončilo. Zůstali jsme proto převážně uvnitř a poslouchali zajímavé přednášky o koronaviru, mýtu bitvy na Bíle hoře, bioetice a výpravě do ledové Antarktidy. Obtěžkaná šedavá mračna nás sice chtěla držet uvnitř malebného srubu po celý víkend, ale jim navzdory jsme vyrazili na procházku k rozvalinám hradu Levnov.
Neděli jsme začali návštěvou bohoslužby v Mohelně a výpravou podél řeky Oslavy. Krásy přírody a moudrá slova vyzývaly k zahloubání, stejně jako k přátelským hovorům s ostatními frekventanty. Během putování jsme uctili památku tragicky zesnulých letcům RAF, kteří zahynuli při cvičení nad řekou Oslavou. Poté jsme si vyslechli zajímavou přednášku o letectvu České republiky. Pondělní svátek svatého Václava naše putování symbolicky ukončil. S místní krajinou i s kamarády jsme se rozloučili v očekávání závěrečného setkání, které se snad bude konat v listopadu ve Žďáru nad Sázavou.
Letošní letní běh byl opět s bratrem Merkurem. Může se leckomu jevit velmi zvláštně, toto sdělení, zvláště když právě dnes vzpomínáme prvního výročí jeho úmrtí. Proto vysvětlím.
Tradiční putování ELŠ započalo, tak jako mnohokrát v minulosti, na zřícenině hradu Orlík, tak jak začínal velký příběh bratra zakladatele, když před více než sty lety zde tábořil. Tak tenkrát tam Merkur ještě nebyl, tedy nevíme o tom 😊, ale 100 let po návštěvě Benjamina zde s námi již náš Merkur byl a místo si velmi užíval. Letos jsem spal na jeho místě, pod širákem, pod hvězdami. Já jsem zde hluboce usnul, Merkur se vždy a ustavičně za zdar lesní školy modlil. Nevím, kdy vlastně spal.
Další zastávkou na dvě noci byl Michalův statek, u rychtáře Jindřicha, kde Merkůrek společně s námi oslavil Balúovi 70. narozeniny. Na místo, kde spával, jsem dal karimatku a rezervní spacák, neboť v posledních letech jsem jej bráchovi vozil, aby jej nemusel „tahat“ vlakem. Však mě to vždy před cestou, večer, připomínal. „Pade, nezapomeň, prosím, na spacák, děkuji“. Já děkuji Tobě, Merkure, neboť Ty jsi nás učil skautské zdvořilosti, a to vždy od prvního setkání!
Také jsme putovali Balúovou Sázavou, s jeho texty, avšak já tam opět viděl Merkura, když jsme ji společně objevovali a procházeli, a já fakt už nemohl, dával totiž velké tempo, tak jsem jej předběhl a se slovy: „Bratře, odpočiň si, to tempo je velmi rychlé.“ Nevyšlo to, jen odpověděl, že je v pohodě a pelášil dál do „Sluneční zátoky“ a já taky. Bylo mu jen 85 let.
Orlovská hájenka byla pro nás parádním místem k načerpání sil a k probrání připravených témat, a to formou moderní a atraktivní. Fakt to ABS vybral parádně. A my zde obnovili další Merkurův zvyk a příkaz, a to ten, že instruktoři střídali svá místa u stolu tak, že postupem času každý pohovořil u jídla s každým účastníkem. Neustálý zájem o problémy příchozích, práce s jejich náměty, nabídka osobní asistence instruktorů, každodenní čas ticha pro osobní zamyšlení, tak to je jen několik málo z nápadů a z odkazu Merkura a Balúa, a které se tak úžasně hodí do míst, která jsou úsvitem českého skautingu.
Krásné mezilidské vztahy a jejich budování a obnova vůdcovských slibů, s cestou vůdce až k místu prvního skautského tábora. Malý oheň, radost ve tvářích mladších bratří, rukoudáním stvrzený slib. I tento rituál je spojen s Tebou.
Symbolika táborového života, státnosti, skautingu, ELŠ s její sekyrou, vlajkou, tvým emblémem. Stejně tak pokřiky družin, kterým jsi až dojemně naslouchal a těm nejpovedenějším zatleskal. I letos byli hoši nápadití, i letos jsme měli z jejich pokřiků radost.
Putování krásnou přírodou Vysočiny patří k tomu nejlepšímu z dávného českého skautingu, a i letos jsme toto prožívali každodenně, byla a je pro nás zdrojem inspirací a poznávání, herním místem a naplněním bodu zákona, že skaut je ochráncem přírody. Tak jak jsi nám často, velmi mile ovšem, toto kladl na srdce.
Skaut je také průzkumníkem, objevitelem, a když jsme před mnoha lety objevili nádherně zapomenutý gotický kostelík svatého Jiří v Řečici, a když Balú dostal vyznamenání právě našeho skautského patrona, tak jsme je předávali právě zde, 24. dubna a ty jsi byl prvním z gratulantů. Od té doby, každý rok, zde sloužíme mši svatou, za nás skauty, za všechny ty dobrého srdce. Tak i letos jsme vzdali hold Tobě, muži modlitby.
A také jsme rádi, že mezi námi rezonuje další téma, velké téma vlastenectví a to opět díky Tobě Merkure, Balú, Bivoji, Káďo…..díky Vám bratři „mučedníci“ pro lilii a kříž, díky Vám za modlitby.
Díky Vám za Dobro, které z Vás vyzařovalo a stále vyzařuje, díky, že jsme mohli být u toho s Vámi
Všem sestrám a bratřím přeje ELŠ krásné letní dny, povedené tábory a mnoho hezkých chvil pod hvězdnou oblohou. Těšíme se na setkání toto léto na Orlovech.
Takové krásné, libozvučné slovo – louka. V naší národní hymně je ještě libozvučnější: lučina.
V něm zaslechneme i tichý ševel kvetoucích travních lat, stejně jako bzukot hmyzu poletujícího mezi květy a s tím vším i šumění májového deště, který tu zelenou krásu nechá vykoupanou a vyparáděnou ke zdobení květy pro nastávající léto.
Taková je i loučka, tvořící milé sousedství Orlovské myslivny. Lahodí oku v syté zeleni měsíce máje, když na ni svítí svíčkami svých květů statný bratr jírovec a postupně je shazuje, jakoby nabízel ten lék unaveným a bolavým nohám. Ochmýřená semínka jiv se ve vzduchu potkávají s padáčky pampelišek a na cestu jim sypou poslední zrníčka pylu bělavé břízy.
Od smrků velikánů zahvízdá do ticha hledající káně, varovně se ozve sojka a do pěnkavího a sýkorčího povyku odpočítává kukačka mnohá léta.
Pokládám hlavu na omšelý kámen a tělo do měkké a pohostinné náruče trav. Zřetelněji teď vidím koruny stromů i plující oblaka a pocit netušené krásy se ještě vylepšil. Cítím se obklopen, obklopen klidem, který je plný skrytých pohybů a napětí. Je jako svědomí člověka.
Zahledění dovede i je zklidnit, chvíle spočinutí mu prospívá, pocit krásy je léčí a ona sama zve k novému a novému nahlížení, k následování.
Tady, více než kde jinde, příroda mluví, aniž by vyřkla jediné slovíčko. Mluví a zve: „Pojď! Pojď a ukážu ti nové cesty, dosud netušené a nikdy nevídané, protože je uvidíš očima omytýma očistnou rosou louky, prožiješ duší očistěnou od prachu a špíny všedních cest.“
Nadechni se zhluboka té kořenné a zemité vůně lesa, ať vydrží dlouho a dlouho. Budeš to potřebovat. Vezmi si něco na cestu, třeba kamínek na památku a lísteček šťavele na cumlání.
On po čase zesládne na jazyku a svými třemi lalůčky vykrojenými do tvaru srdce napoví : „Tak už si zamiluj ty tři principy, kterým se tu učili sloužit Svojsíkovi chlapci. Můžeš se jim podobat.“ Jsme jiní, ale návraty sem, do kraje tiché a nenápadné krásy nás spojují. Jak že to prve kukala žežulička tam z vysokého buku?
Voda v mé Řece pomalu opadá k slavnostem léta. Seděl jsem za rosného rána na balvanu u břehu. Seděl a pozoroval malý zázrak přírody. Tam u nás blízko balvaniska roste několik krásných a vzácných keřů růže pobřežní. Je královnou červnových květin. Víte, jaký zázrak jsem viděl to ráno? Viděl jsem, jak se rozvíjí její květ. Není to zase tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Vždyť on potřebuje k rozvití vláhu. To se musí na vrcholu okvětí dosud nerozvinutého poupěte usadit kapička noční rosy. Jakmile vyjde slunce a rosa začne osychat, otevře se před žasnoucím zrakem růžové okvětí pro včelí mlsalky a čmeláky lízaly.
Vidět to znamená přivstat si, nechat se provanout mlhou od řeky a ranním chladem, pak trpělivě čekat, jako čeká rybář na svého duhového krasavce. Nakonec ale slunce zahřeje zkřehlého poutníka i krasavici růži a zázrak se zhmotní.
Není to podobenství o skautském životě? Vždyť i my chceme, aby se mladá srdce, ta růžová okvětí, otevírala kráse a plnosti života. Tím se dotýkáme tajemství, které není nepodobné tajemství růžového květu.
Jako k pozorování rozkvétajících divokých růží potřebujeme prožít všechno to provanutí chladu i vlhka, jako i růžička chce svou chladnou a vlhkou kapičkou rosy, tak i my musíme přijít k tomu tajemství výchovy připraveni.
Pracovat na sobě, to je jedno potřebné, zvláště teď, než se otevře tajemství léta a s nimi naše táboření. Krása okamžiků je tu vždy vykoupena hodinami a hodinami hledání, promýšlení, propracovávání detailů. Ano, i na detailu záleží. Nejde jen o program, jde i o duši skautského vůdce. Nestačí se chlapsky poplácat po rameni s ujištěním, že já to vždycky nějak zvládl a tedy zvládnu zas. Chce to zeptat se sám sebe po připravenosti sloužit. Možná to bude dotaz vtíravě nepříjemný, možná nás provane jako ten chlad červnového časného rána, ale může být prospěšný. Na jeho odpovědi totiž záleží, co uvidíme. Možná růžově třpytivé okvětí, na které se nezapomíná do příští zimy, možná také nic než zajímavý shluk zelených kališních lístků, které nevydaly za nic na světě své krásné tajemství. Proč jenom?
Nebylo ve mně dost trpělivosti. Neměl jsem dost vytrvalosti. Nebyl jsem dost statečný. Bál jsem se, že budu směšný se svou důsledností. Připadalo mi zbytečné ve věku techniky a vyspělých informací zapojit vlastní mysl.
Aby se Ti, můj milý, žádná z těch nehod nestala, to Ti přeje omšelý balvan na sázavském břehu ze své stařecké moudrosti. Přeje Ti to i krásná pětilistá pobřežní růže ze své krásy, kterou otevírá létu. A přeji Ti to zároveň s přáním šťastné plavby po každé vodě i já. Měj se dobře a měj rád všechno stvoření. Až zašustí orobincům semeníky, možná se zase sejdeme.
Pamatuješ si, příteli, jak jsme se dívali na noční oblohu? Žasli jsme nad ztemnělou nebeskou klenbou posetou vzdálenými slunci. Tehdy jsi mi říkal, že pozorovat hvězdy je jako se dívat do věčnosti. Ve srovnání s tím je náš život jen kratičký záblesk. Položil jsem ti otázku, co je smyslem lidského života, když má velikost zrníčka hvězdného prachu. Neodpověděl jsi. Ostatně se takto tázal už Gilgameš na úsvitu civilizace. Moje otázka zapadla do moře všedních dní, občas se ale vynořila přede mnou jako útes.
Setkal jsem se s lidmi, co zasvětili život sobě samým. Své Já považují za středobod života, protože jsou přesvědčeni, že s jich koncem končí svět. Hromadí požitky a plní truhlice, protože existuje jen tady a teď. Jsou to zaháněči vlastní beznaděje. Setkal jsem se s lidmi, co po celý život usilovali o uznání. Napínají své síly, práci a mysl, aby si zajistili úctu okolí. Dychtí po okázalých projevech, protože ve skrytu duše věří, že jim to zajistí nesmrtelnost. Jsou to pošetilí vyznavači kultu.
Až když jsi odešel zpod hvězdné oblohy, poznal jsem svoji slepotu. Po celou dobu byla nesmrtelnost před mým zrakem. Napomoci změnit svět pokornou trpělivou prací na sobě a svém okolí v duchu Dobra. Na konkrétní jméno se jednou jistě zapomene, ale práce dobrého člověka bude žít dál v budoucích. Věčným se tak stává poctivý vedoucí oddílu, skaut, rodič, řemeslník, „obyčejný“ člověk.
Děkuji, že jsi mi tenkrát moudře neodpověděl. Na takovou otázku musí každý hledat odpověď sám.
Svatý Jiří je v naší vlasti oslavován na nesčetných místech. Byl jedním z prvních světců českého nebe po přijetí křesťanství.
Snad to byla i pohádková představa drakobijce, která tolik lákala, snad zbožná legenda o čestném rytíři?
Mnoho o životě rytíře Jiřího však nevíme. Skutečně však žil v Malé Asii za panování krutého římského císaře Diokleciána. Po vydání tzv. krvavého dekretu proti křesťanům byl roku 304 po Kristu obžalován, následně odsouzen k smrti a sťat pro svoji víru v Krista. Tuto skutečnost přijala dokonce i katolická církev a od roku 1968 uctívá Jiřího mezi světci.
Již v počátku 9. století se okolo jeho postavy nahromadila zbožná tradice. Ta o přemoženém draku je z těch novějších, objevuje se teprve v pozdně středověkých legendách.
Ponecháme-li stranou zbožné legendy a budeme-li se ptát, proč a co vlastně celé generace obdivovaly na postavě svatého Jiří, dostáváme vcelku očekávanou odpověď.
Od skautské mohyly Ivančena zdraví všechny skauty a skautky Pade
Je to zajisté jeho rytířský, cnostný a bohabojný život. A konečně také jeho boj se zlem ztělesněný drakem je jasnou výzvou do dnešních dnů.
Pro nás skauty se stává Jiří světcem jara, rozpuku přírody a radosti z toulek, vycházek a her i mimo klubovny, které přichází po dlouhých nocích zimy.
Pro nás skauty je rytíř Jiří taktéž vzorem statečnosti a všech dalších rytířských cností. A také v jeho velké víře v Boží moudrost.
Je oslavován 24. dubna, a to podle staré tradice z dob počátků skautingu.
Krásné jarní dny při putování probouzející se přírodou přeje PADE
A to podle našich dávných tradic křesťanství: „Christos voskrese, vo istinu voskrese, smertju svojeju smert pobral i sušcim vo hrobi žizn daruval.“ Tedy to úžasné, že náš Pán Kristus z mrtvých vstal! Kristus, jenž přemohl smrt a nám všem daroval nový život.
To je to velké přání, aby Vzkříšený, oslavený Pán, daroval nový život každému z nás.
Život naplněný hledáním Pravdy a Lásky.
Život naplněný službou vznešenému ideálu.
A On, vítěz nad smrtí, dává i něco navíc, radost, která je tím hlavním poselstvím Velikonoc.
