Pokud můžete, pomozte prosím obyvatelům Ukrajiny. 🇺🇦
Aktuální dění nás hluboce zasáhlo. Pokud si tak jako my lámete hlavu, jak můžete pomoci, pošlete podle svých možností příspěvek neziskovým organizacím, které poskytují humanitární pomoc přímo na místě. Je to například Člověk v tísni s projektem SOS Ukrajina.
O skautech se říká, že jsou novodobí rytíři. Jsou zdvořilí, ochotní, chrání slabé a pomáhají jim, jsou stateční a vždy připraveni splniti své povinnosti.
Junáci se řídí svým zákonem — desaterem, principy, heslem, povinností dobrého skutku a stávají se členem skautského, světového bratrstva teprve tehdy až složí slavnostně svůj slib – svoji přísahu!
V mnohém se tedy podobají středověkým rytířům a nedivte se proto ani tomu, že jejich vzorem, patronem, je rovněž zbožný rytíř, svatý Jiří. Ten, který je bez bázně a hany.
Pokud můžete, pohleďte na sochu, či obrázek tohoto světce. Jak je rytíř krásný, jak pevně sedí na vzepjatém koni, jak jistě vede své kopí do chřtánu draka. jak je naplněn duchem bojovnosti a jak je výraz v jeho obličeji klidný. Důvěra v dobré dílo a pomoc Boží dodává mu klidu i v nebezpečí života.
Podle prastaré pověsti zachránil svatý Jiří vznešenou a hodnou dívku od jisté smrti tím, že že zabil toho mocného, zlého, lstivého draka, na něhož si žádný jiný bojovník netroufl.
V této poslední větě je skryto tajemství jeho obliby mezi skautkou mládeží.
Neboť svatý Jiří v tradici brání bezbrannou dívku.
A junák — skaut chrání rovněž slabé, posmívané a bezbranné.
Svatý Jiří nastavuje svůj život.
A skauti jsou také připraveni dát svůj život pro záchranu ohrožených bližních, či vlasti! Jak to mnohokrát v historii osvědčili.
Svatý Jiří bojuje statečně a sám s vírou v Boha.
Skauti, s nepřáteli dobra a stejně tak i vlastní slabostí a pokušením.
Svatý Jiří zvítězil.
Skauti také věří, že s pomocí Boží dosáhnou vítězství dobra a lásky.
Svatý Jiří je vzorem rytířských ctností všem skautům na celém světě.
Pro nás skauty je Jiří vzorem svojí skutečnosti a opravdovosti, v jeho víře v Boží moudrost a prozřetelnost.
Vyprosme si i my, u Všemohoucího, aby požehnal skautům a skautkám celého světa a dopřál jim žít pro dobro svého národa, pro pokoj a bratrství a přátelství.
za ELŠ přeje vše dobré
PADE a sbor instruktorů
(volně citováno z díla bratra náčelníka, Rudolfa Plajnera)
Milý příteli, sestro a bratře, když jsem dětem vyprávěl pohádku a končil jsem, že drak byl přemožen a zachránce dostal princeznu a půl království (někdy i celé) a žili spolu v lásce a jestli nezemřeli, tak tak žijí dodnes, tu jsem slýchal dětský hlásek: to není konec! Ano, děti chtěli slyšet o té velké radosti, o oslavách, tancích a zpěvu mnoho dní i pokojný a radostný život poddaných. – Pohádky většinou začínaly: Bylo, nebylo, kterýsi chasník, který „kde mohl, tam pomohl“ se z jakýchsi důvodů rozhodl jít do světa, a protože byl dobrého srdce, pomáhaly mu pohádkové bytosti (někdy i za darovanou makovou buchtu). Tak bloudil světem, někdy i s falešným kamarádem, který si přisvojil jinochovu statečnost, odvahu i konečné vítězství. Ale pravda a láska nakonec zvítězily. Některé pohádky ovšem začínaly zdánlivě vítězícím zlem, aby nakonec zlo bylo poraženo.
Milý příteli, sestro a bratře, promiň mi jistou analogii s Izraelem, který měl od Hospodina Tóru, desatero a proroky a také mnoho nepřátel. Dokud se lid držel Hospodina, vítězil, i když byl početně slabší. Tak se mohli radovat v Hospodinu a s Hospodinem, jejich Bohem. Když se ale odklonili od Hospodina, stali se snadnou kořistí a padli do zajetí.
Milý příteli, sestro a bratře, i v době začátku nového věku byl Izrael pod nadvládou Římanů jako samostatný protektorát. My dříve narození máme každý své zkušenosti s takovýmto útvarem. V Izraeli to vřelo pod útlakem mnohých daní. Do toho vystoupil Jan Křtitel, který volal po pokání, neboť se přiblížilo Boží království! Když pak byl zavražděn, Ježíš, zvaný Nazaretský (žil v rodině tesaře, podle archeologů snad ze střední vrstvy, spíše i stavitel; Ježíšovi se zřejmě dostalo značného vzdělání) pokračoval jako i za života Jana Křtitele (který jej pokřtil vodou – hlas Božího ducha: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ J 3, 22b). Ježíš přitahoval zástupy, neboť mluvil jako moc maje.
Milý příteli, sestro a bratře, i já, ba i Ty, se snažíme něco vyrozumět z těch krátkých příběhů (říkáme jim podobenství) i něco pro mě, pro Tebe. Ten červíček, ukrytý v podobenství mi nedává spát. Je to nový, jiný, provokativní pohled na desatero, na můj vztah k bližnímu, k Bohu. Tak to jistě působilo i na jeho posluchače. Je tu ale ALE, ďáblík ve mně, ale možná i ďábel mne přemlouvá, omlouvá, ba schvaluje moje jednání, které bývá nejen v nesouladu, ale i v protikladu proti tomu, co jsem si uvědomil, co platí pro mne, co ode mne Ježíš očekává. Ale co mně úplně odrovnává, jsou Ježíšovy zázraky. To, jak nás vede k novému životu: „odpuštěny jsou ti hříchy“. Stále vidím toho syna, jak chce jít k otci. Nejprve utíká – pryč od toho všeho. Pak, jak se blíží k domovu, stále zpomaluje, až se skoro plouží. Jak ho otec přijme? – Zatím otec stále vyhlíží svého syna, pořád má naději. Náhle jej spatří a už se rozbíhá a běží, běží v ústrety svému synu. S roztaženou náručí, již jej objímá. Otče, odpusť mi … slova zanikají v radostném pláči otcově a jeho slzy radosti se mísí se slzami lítosti. A já si uvědomuji, že cesta za Ježíšem není jen prosté kladení nohou v Ježíšově cestě, ale je to změna mého života, pochopení Ježíšova poslání a jeho přijetí. Uvědomuji si, jak mnohokrát mne Ježíš Kristus zachránil (skutečně) od jisté smrti (Když Robinson zachránil Pátka od jisté smrti, ten se prohlásil být jeho otrokem a miloval jej a sloužil mu do konce svého života). I já chci být věrný. Ale bez Kristovy pomoci to nezvládnu.
Milý příteli, sestro a bratře, po konfliktu s kněžími v chrámu kněží zpolitizovali Ježíšovo poslání, zbývala než Ježíšova smrt. Pro všechny jeho posluchače to je konec. Konec budování Božího království. Všechny (nebo téměř všechny) ovládne strach. Ale Bůh v tom Ježíše neopustí. Vzkřísí ho jako Krista. Ve třech dnech. Podle Písma. Zůstali jsme jeho bratry a sestrami? Radujeme se, že jsme součástí Božího království? Jdeme tam, kam nás Ježíš Kristus posílá? I v této době a právě v této době? Jsme nositeli evangelia, radosti, svobody víry? Ježíš Kristus mne i Tebe má rád. Teď. Dnes. Zítra. Navždy. Bez výhrad. Sláva na výsostech Bohu … Tvé je království i moc i sláva na věky. Požehnané Velikonoce.
Jarek Černý ﹣ Ursus
Úvodem k níže uvedenému zamyšlení přejeme našemu drahému bratru Jiřímu Grygarovi k jeho blížícímu se významnému životnímu jubileu vše jen to dobré. Je nám ctí, bratře Dřímale, mít Tebe v naší blízkosti, jako vzácného člověka, vědce, skauta a přítele. Vyznávat stejné skautské ideály, mít na kroji stejnou slibovou lilii a modlit se ke stejnému Bohu.
Se skautským pozdravem
bratři z Ekumenické lesní školy
Když mi bylo 6 let dostal jsem se s rodiči poprvé do Prahy, kam nás pozval maminčin bratr a můj strýc. Byl jsem tehdy každou chvíli nemocný, postupně jsem prodělal většinu dětských nemocí a hned po příjezdu do Prahy jsem místo prohlídky hlavního města dostal horečku a tři týdny stonal. Naštěstí jsem se už před nástupem do školy naučil sám číst a objevil jsem u svého bratrance bohatou knihovnu s knížkami Jaroslava Foglara a sešity Rychlých šípů. Okamžitě mne zaujala kniha Tábor smůly a samozřejmě příběhy Rychlých šípů – osobité verze českého komiksu. Takže mi vlastně nic nechybělo, ale od rodičů i strýce jsem se dozvěděl, že skaut je v Protektorátu zakázán, a to mne utvrdilo v mém vlasteneckém pudu, že nám cizí národ zakázal něco tak velkolepého jako jsou skautské oddíly. Při další pražské návštěvě jsem pak přečetl knížku Hoši od Bobří řeky, a to mne utvrdilo v mé touze, že hned jak válka skončí, tak se musím do skautu přihlásit. Celou válku jsme žili na předměstí Brna, takže jsme zažili bombardování brněnských továren a nádraží a posléze přechod fronty, což jsme ve sklepě přežili bez zranění. Když byla v Brně obnovena tramvajová doprava, tak jsem si na konečné stanici tramvaje všiml zasklené vývěsky, že se v Černých polích obnovuje 40. oddíl Junáka, kde byla adresa klubovny a výzva, aby se zájemci přihlásili.
Okamžitě jsem požádal rodiče, aby mi přihlášku schválili, a stal jsem se vlčetem ve 40. oddílu. Už v červnu jsme začali chodit na nedělní výlety (tehdy se pracovalo i celou sobotu). Byl jsem na těch vycházkách v sedmém nebi, ale líbily se mi i družinové schůzky v pěkně zařízené klubovně. Nerad jsem se však brzy loučil s Brnem, protože jsme se v listopadu 1945 přestěhovali do Opavy, snad nejvíce válkou zničeného českého města. Když jsme tam přijeli, nefungovalo v Opavě pouliční osvětlení, nejezdily tramvaje a většina ulic byla pokryta sutinami vybombardovaných domů. Téměř zázračně jsme však našli téměř netknutou ulici poblíž sokolského stadionu a tam neporušený dům a v něm neporušený byt. Ještě větší bylo mé překvapení, že snad 5 minut chůze od našeho domu byla krásná skautská klubovna v suterénu domu, který se jmenoval Soví hrádek. Takže jsem plynule pokračoval v klubovních schůzkách a nedělních výletech a v r. 1946 jsme měli poblíž Hradce nad Moravicí prázdninový skautský tábor, který jsem prožíval jako největší dobrodružství.
Těsně před letním táborem jsme se ve čtvrtek 18. července 1946 všichni slezští skauti v počtu snad 10 tisíc sjeli na Prokešovo náměstí v Ostravě před impozantní budovou ostravské radnice, abychom přivítali prezidenta Dr. Edvarda Beneše, který byl v té době protektorem Junáka. Uvítal ho Zemský junácký náčelník pro Slezsko a širší Ostravsko Lumír Jedlička (1914-1994), s nímž jsem se osobně poznal o rok později na dalším skautském táboře poblíž Kružberské přehrady, kdy ten tábor vedl. Na Prokešově náměstí jsem i jako vlče složil skautský slib, protože to byly mimořádné poměry. Volby v r. 1946 totiž celostátně vyhráli komunisté, i když třeba v Opavě skončili až na třetím místě. Bylo zřejmé, že pan prezident se ocitl v politické pasti, a zoufale jsme se snažili ho ujistit svou podporou. Ihned po tzv. vítězném únoru začal nevybíravý útok na skautské hnutí; najednou jsme se měli přejmenovat na pionýrské oddíly Junáka, ale pak z toho Junák samozřejmě vypadl a byl fakticky zakázán.
V posledních dnech světové války položilo 18 členů Odboje slezských junáků své životy, když byli zradou vydáni gestapu a 24. dubna 1945 na svátek skautského patrona sv. Jiří byli po dlouhém mučení dva týdny před koncem války popraveni na starém židovském hřbitově v polském Těšíně a pohřbeni v masovém hrobě. O další oběti mezi skauty-rovery se postaral iniciativní komunistický režim. 24. července 1949 byl tábor železnobrodských roverů na úbočí Vlašského hřebene obklíčen asi třemi stovkami (!) příslušníků SNB a StB, kteří na spící skauty zaútočili střelbou nejenom z pušek, ale i z kulometů. Dva skauti byli zastřeleni a 16 skautů, co střelbu přežili, dostali tresty vězení od jednoho roku do 20 let. Bylo zřejmé, že komunisté cítili, že skautské zásady stejně jako křesťanství jsou v příkrém protikladu s jejich zvrácenou ideologií třídního boje, kterou pak sužovali české i slovenské obyvatelstvo dlouhých 40 let.
Nikdy mne nenapadlo, že mi osud bude přát sejít se s řadou osobností českého skautingu. Mohl jsem popřát Jaroslavovi Foglarovi (Jestřáb; 1907-1999) k osmdesátinám, protože shodou okolností bydlel v domě, kde bydlí má spolužačka z gymnázia. Mého syna křtil P. Jiří Reinsberg (Amundsen; 1918-2004). Skamarádil jsem se s bratrem Jiřím Navrátilem (Jiří N.; 1923-2017), který odvážně bojoval proti nacistům i komunistům i třetím Jiřím – Stránským (Jíra; 1931-2019) který činil totéž. V roce 2019 jsem se sešel s další legendou Ing. Jindřichem Hojerem, CSc. (1924-2020), s nímž jsem před lety korespondoval kvůli sborníku na počest Jaroslava Foglara. On byl totiž ve Foglarově oddílu a Foglar ho pod jeho pravým jménem zvěčnil v seriálu Rychlých šípů. Jindra mne pozval na pardubické nádraží, kde se konala vernisáž jeho autobiografické knihy a v Domově pro seniory Dubina jsem měl pro něho i jeho spolubydlící přednášku i s diskusí.
S odstupem doby je vidět naprosto zřetelně, že vztah ke světovému skautském hnutí v různých státech slouží jako lakmusový papírek míry demokracie v dané zemi. Je pro mne opravdu velkou radostí, že jsem se dožil doby, kdy vidím, jak naši skauti v dospělosti zastávají významné funkce ve veřejném životě. První tři předsedové Akademie věd ČR prošli skautingem včetně prof. Heleny Illnerové (Holinka) a i mezi českými politiky najdeme řadu těch, kdo vyrostli ve skautském prostředí. Současný stav světového skautingu se 40 miliony členů vypadá sice jako kapka v moři, ale síla tohoto hnutí je mnohonásobně vyšší právě proto, že skautské ideály jsou sice náročné, ale o to přitažlivější.
Jiří Grygar (Dřímal)
Bratra Dřímala si také můžete poslechnout v následujícím záznamu ze skautského semináře ELŠ z roku 2014 v Praze, či v některém z dalších záznamů jeho povídání v archivu pražského semináře ELŠ.
Když zavřu oči, vidím chrám provoněný kadidlem, ve kterém se shromáždili lidé. Jsou svátečně oblečení a sjednoceni tělem i duchem oslavují Toho, který jim dal život, a co víc, dává jim sám sebe při každé mši svaté. To je liturgie, bohoslužba. Znovu se nořím do vzpomínek a tentokrát vidím skautské bratry a sestry, kteří právě společným silami na svěží louce poblíž lesa vztyčili teepee. Na jejich obličejích je vidět únava, ale oči jim září štěstím. Tábor již brzy začne naplno žít svým životem…
Najde se mnohé, co mají liturgie a skauting společné – protentokrát můžeme vybrat smysl pro krásu. Je třeba cvičit oči, aby dokázaly vidět nejen vynalézavě a prakticky, ale také s úžasem.
Zmíněná bohoslužba mohla být odbyta (jak příhodné slovo!) tak, aby se nedělalo víc než je nutné. Příprava tábora mohla být efektivně svěřena jen těm nezdatnějším, nebo i cizím. Obojím bychom ale přišli o krásu okamžiku, která pomáhá ukládat tuto chvíli do paměti jako chvíli neobyčejnou.
Tak tedy, na příštím táboře, výpravě, schůzce… Ale nejlépe už tady a teď: Učme se vidět a prožívat krásu!
Jožka+
O tom, jak se skauting a liturgie dokáží doplňovat, ví své také Eduard Marek – Hroznýš, kterého nezapomenutelně ovlivnil skauting Legio angelica pod vedením benediktina P. Methoda Klementa.
Sestry a bratři, přátelé Ekumenické lesní školy,
máme za sebou týden, ve kterém jsme se ohlíželi za minulými ročníky semináře ELŠ.
Doufáme, že vás vybrané tipy na přednášky zaujaly a alespoň částečně vám zprostředkovaly atmosféru semináře, který jsme letos museli oželet. Níže je najdete všechny pohromadě, pokud vám třeba nějaký unikl.
Rádi bychom vás zároveň pozvali na příští seminář, který se uskuteční o víkendu 14. až 16. ledna 2022 v městské knihovně na Mariánském náměstí v Praze. Věříme, že tou dobou se už budeme moct opět vídat bez výraznějších omezení. Budeme rádi, když si termín zapíšete do kalendáře, a těšíme se na shledání!
O příštím semináři budeme informovat zde na webu ELŠ, rozesláním našeho emailového oběžníku a na našem Facebooku.
Za organizátory pražského semináře
Azor a Klíšťák
Erik Tabery: Role novináře v současné společnosti | Seminář ELŠ 2018
Karel Schwarzenberg: Rozhovor o životě | Seminář ELŠ 2014
Jakub Železný: Prožívání Palachova týdne 1989 | XXIX. Skautský seminář ELŠ
Petr Beránek – Vlk: Rytíř nebo indián? | Seminář ELŠ 2014
Tomáš Řehák – Špalek: O Motivaci | XXIX. Skautský seminář ELŠ
Petr Manoušek: O zvonech a zvonařství | Seminář ELŠ 2018
Jan Kysela: 100 let od přijetí ústavy Československé republiky | XXX. seminář ELŠ
Jindřich Šídlo: Novinář jako veřejný nepřítel? | XXIX. Skautský seminář ELŠ
Pokud máte ještě chuť si poslechnout další zajímavá povídání a přednášky, tak v Knihovně ELŠ naleznete všechny video a audio nahrávky z proběhlých ročníků semináře ELŠ.
Všechny tipy na zajímavé přednášky z minulých seminářů najdete v příspěvku s pozvánkou na seminář 2020.
Všechny tipy na zajímavé přednášky z minulých seminářů najdete v příspěvku s pozvánkou na seminář 2020.
Všechny tipy na zajímavé přednášky z minulých seminářů najdete v příspěvku s pozvánkou na seminář 2020.
Všechny tipy na zajímavé přednášky z minulých seminářů najdete v příspěvku s pozvánkou na seminář 2020.