„Kdo přichází? Lesoškoláci ekumenické lesní školy,“ rozlehlo se bazilikou Nanebevzetí panny Marie a sv. Mikuláše ve Žďáru nad Sázavou. Psal se 5. červen roku 2021 a naše cesta se blížila ke konci. Po rituální očistě jsem společně s bratry, kamarády usedl do dřevěné lavice a zabořil oči do dlaní, abych ve chvíli ztišení mohl lépe spatřit okamžiky, které mě dovedly až sem.
Opět jsem viděl sám sebe, jak přemýšlím nad tím, zda má cenu vyrazit na lesní školu, pozoroval jsem, jak si balím věci. Spatřil jsem, jak s přáteli z oddílu čekám na autobus v Havlíčkově Brodě a jak o hodinu později vcházím branou zříceniny hradu Orlík na nádvoří, kde poprvé vidím ostatní frekventanty.
Následovalo seznamování, poznávání, naslouchání ostatním, přednášky, příběhy, diskuse, chvíle zamyšlení, praskající oheň. Pohleď, Lipnice, Řečice, řeka Sázava a samozřejmě Orlovy s prvním tábořištěm Svojsíkova oddílu. Zpěv Engonyamy, Píseň bratra slunce, vůdcovský slib do rukou biskupa Radkovského, modlitby a zadumané bohoslužby. Poté, zářiové setkání na srubu v krásném údolí dravé řeky Oslavy.
Teď tedy sedím v chrámu žďárského kláštera a blíží se poslední rituál, při němž mi bude svěřen šedý šátek, symbol absolventa Ekumenické lesní školy. Sleduji zahloubané, již dobře známé tváře v okolních lavicích. Patří těm, s nimiž jsem se seznámil před necelým rokem na kamenném nádvoří. „Přátelství je největší dobro,“ je modrou nití vyšito na šedavém šátku.
Poté mi bratr Pade navlékne onen trojcípý kus látky a s ním i odpovědnost a závazek, že budu jeho hodnoty hrdě nosit, a že se jim nezpronevěřím. Za to jsem také prosil ve Studniční kapli, kde byl obřad dokončen. Zdánlivý konec cesty se opět ukázal být další křižovatkou, na níž jsem si zvolil další směr mé životní pouti.
Díky.
Účastník ELŠ 2021/2022