Ve velmi krátké době se potkáte na stránkách ELŠ s texty, ještě nevydanými, nikde nepublikovanými, které pochází z „pera“ našeho vzácného, zatím tedy tajemného přítele a skauta, kterého dále představuje bratr Divoš
Za společného jmenovatele jednotlivých částí textu, které bych vám rád představil, je schopnost autora vás v každé části velmi obstojně prudit. Doufám, že jsem vás hned úvodní větou neodradil, jelikož bych chtěl tato zdánlivě nelichotivá slova uvést na pravou míru a ukázat, pozitivní rozměr jitření mysli. Jméno autora prozradím až v samém závěru, abych vás touto informací nezatížil při vytváření vlastního pohledu na představená témata. Jste-li ochotni vystoupit z komfortní zóny a nechat se prudit, snažte se odpovědět na následující otázky:
- Jaká je výhoda spojení víry s nějakou organizovanou strukturou?
- Opravdu pro mě platí to stejné desatero, které požaduji, aby platilo pro mé bližní?
- Jakou mám hodnotu a co je podstatou této hodnoty?
- Snažím se ostatní vnímat optikou kritika, nebo na nich umím v každém okamžiku hledat něco pozitivního?
- Jsem pouze strážcem odkazu, nebo jsem schopný vytvářet odkaz, který bude hodný strážení?
Těchto několik vybraných otázek z představeného textu, nás nutí vyjít z komfortu nazírání na svět pouze vlastní optikou. Naštěstí nás autor nenechává ve štychu a s hledáním odpovědí nám pomáhá.. První otázka se týká propojení naší víry s církví. Toto propojení je velmi často zejména pro mladé obtížně představitelné a tak se uchylují k víře nezávislé na církvi. Na tuto otázku, tak část z nás odpovídá, že je víra jejich vlastní věc, ke které církev nepotřebuje. Jak však autor ukazuje, jeho zkušenost je naprosto opačná, jelikož pokud je víra pouze osobní záležitostí, potřebujeme duchovní doprovázení a korekci, aby se z naší víry nestala omluva pro jakékoliv jednání. Bez nastaveného zrcadla nás naše přesvědčení o vlastní jedinečnosti uvádí do iluze, ve které si dokážeme velmi obstojně obhájit naše jednání za jakékoliv situace. I když si myslíme, že žijeme podle desatera, tak najednou máme vedle sebe dvě různá desatera. Jedno, které platí pro nás a kde lze uplatnit spoustu výjimek a druhé, na které výjimky neplatí a které platí pro všechny ostatní. Je to právě společenství církve, které je pro nás důležitým zrcadlem, díky kterému se můžeme stále směřovat správným směrem.
V rámci další z otázek jsme se měli zamyslet nad vlastní hodnotou. V souvislosti s touto otázkou nás asi napadá otázka, co je vlastně podstatou naší hodnoty? Je to počet sledujících na Instagramu, množství vydělaných peněz, nebo počet akademických titulů? I když intuitivně odpovíme, že ani počet sledujících, ani množství peněz nejsou podstatou naší hodnoty i tak máme tendenci věci měřit, vážit porovnávat, oceňovat, hodnotit a třídit. Pokud však přemýšlíme nad vlastní hodnotou, musím se oprostit ne jen od měrných jednotek, ale také od mechanismů trhu a ekonomického konceptu hodnoty. Možná je to pro někoho překvapivé, ale naše hodnota je na nás samotných nezávislá a odvozujeme ji od Boží vůle nás stvořit.
Poslední dvě otázky můžeme také chápat jako řečnické otázky, nebo také zadání domácích úkolů. Je lehké být kritikem a ve všem hledat chyby, je však daleko přínosnější hledat ve všem a zejména v každém něco pozitivního. Tato nenápadná otázka je vlastně velkým úkolem, který je obtížnější, než si dokážeme představit. Veškerou provokaci autor završuje poslední otázkou, kdy nám vlastně říká, že bychom měli konečně začít dělat něco pořádného a ne jen se upínat k tomu co nám tu nechali naši předkové a co úzkostlivě střežíme. Máme se tedy stát také velikány a lidmi, jejichž odkaz bude strážení hodný! Jitření mysli nám pomáhá zůstat ve střehu. Pokud nás někdo prudí, nenechává nás zakrnět v pohodlí našeho vlastního nevědomí a nastavuje nám zrcadlo. Orko, jsem rád, že nás velmi rád prudíš a děkujeme ti za to!
Divoš