Ústřední témata Ekumenické lesní školy roku 2020 nás provázela celým během. I my jsme zažívali silné rozhovory s ostatními spolubratry a společně putovali po skautské stezce. Právě proto, abychom jako přátelé společně nabrali stejný kurz a mířili ke společnému cíli. Tedy k nejvyšší Pravdě a Lásce.
Krokodýl
„Chození do kostela“ a vůbec víra spojená s nějakou organizovanou strukturou, má mimo jiné jednu velikou výhodu, o které se jinak moc nepřemýšlí. Zkusím popsat. Kolik z nás si odžíváme svůj vztah k nebi sami, jaksi na vlastní pěst a pokud se třeba na svatbě, už v uvolněné náladě, dostaneme u zákusků do hovoru s farářem, objasníme mu, že věřící vlastně jsme, ale že církev k tomu nepotřebujeme. Modlím se doma, nebo se modlím v přírodě, žiji slušně, hlásám. S obvyklým doplňkem – podívejte se, kolik katolíků, co si říkají katolíci, chodí do kostela a přitom žijí hrozně, kolik nás slušných lidí žijeme mnohem lépe… atd. atd.
Jsem k tomu skeptický ze zkušenosti. Kéž by to tak bylo! Kéž by ten člověk prožíval svůj vřelý, živý, jiskřivý vztah k Bohu sám a v rámci vlastního života, kéž by se skutečně v přírodě nebo doma modlil a četl a zkoumal a miloval. Kéž by.
Moje zkušenost je opačná, vlastně přesně opačná. Právě tím, že moji víru označím za pouze moji víru, mou osobní víru (zní to hezky), dostávám se do situace poustevníků 4. století. Velmi rychle tito poustevníci pochopili, že potřebují navzájem duchovní doprovázení, vzájemnou korekci, jinak se ze skupiny poustevníků stane skupina písečných neřízených střel létajících různě po poušti a vybuchujících na nejnevhodnějších místech. I dnes takovýchto střel máme kolem sebe docela dost. Proto vznikly první kláštery. Aby spolu mohli poustevníci mluvit a navzájem upravovat směr letu. Aby se mohli duchovně se doprovázet a nastavovat si vzájemně zrcadlo.
Ale zpátky k člověku co nepotřebuje kostel. Desatero platí, s tím takový člověk nemá problém. A když nic, tak aspoň určitě platí příkazy čtyři až deset. Platí zejména a výlučně pro ostatní, a pokud si někdo škodí na zdraví, nebo je nevěrný své manželce nebo lže, pohoršujeme se právem – podívejte, katolík. A jak žije! Vtip je v tom, že jak jsem sám pro sebe, tak desatero vlastně nikdy neplatí pro mě. Je to jak při debatách o potratech: výjimkou je incest, znásilnění a moje situace. Ostatní si totiž odžívají svoje ordinérní životy a příkazy jsou pro ně samozřejmě závazná. Můj život je ale natolik barevný, umělecký, natolik mimořádný, natolik extravagantní a jedinečný, že při uvážení všech okolností je v mé specifické situaci tu a tam potřeba lhát, ale nikdy bych si to před sebou takto nepojmenoval, nebyla to lež, jen jakýsi úhybný manévr.
Ale ona to lež byla, byla, ale nikdo mi to neřekne, protože nikoho kolem sebe nemám. A když se v mé situaci mého tak neradostného manželství setkám s touto překrásnou ženou, když byste vy byli na mém místě a v mé situaci, tak byste mou nevěru jistě pochopili. Desatero tedy platí, platí pro všechny kolem, pro mě osobně v mé mimořádné situaci neplatí, neboť my umělci máme natolik výjimečné životy, že se do žádných škatulek nevejdeme. Omlouvám se všem slušným lidem, pro které to neplatí, jsou-li kde jací.
A ok, jsi slušný člověk a jsi věrný manželce. Až přijde krize, ta opravdová krize, která zboří všechno, až přijde tajfun, tak jedna jediná věc je jistá; být slušným člověkem ti nepomůže a nepodrží tě to. Ježíš Kristus sám byl všechno, jen ne slušný člověk. Směnárníkům zpřevracel stoly, nechal se zvát pochybnými lidmi, stýkal se s kde kým, až jej nepřátelé posměšně nazývali žroutem a pijanem vína. Pokud něco charakterizuje a definuje katolíka, tak je to jeho status hříšníka. Každou mši svatou takto nahlas začíná, vyznává se všemohoucím Bohu, že není slušný, neboť často hřeší, myšlením, slovy i skutky. A nekoná, co má konat. Slušný člověk by to takto neřekl, ten je slušný.
Tak proto je nutné chodit do kostela. Protože tam se dozvím, že realita je přesně opačná. Že desatero platí především pro mě, a že to naopak všichni ostatní jsou v mimořádné situaci. Protože tam farář přinese to veliké zrcadlo, beze slova je postaví před tebe, a odejde. Místo lustrování ostatních věřících v lavicích tak musím na začátku mše svaté lustrovat sám sebe, do hloubky, bez pokukování po sousedech. Má vina, má veliká vina. Co je mi po ostatních, zde se mám dívat sám do sebe, teď je ten čas přemýšlet o sobě, neomlouvat se, hranatou konstrukci desatera vložit na svůj vlastní život, bez jakýchkoli „ale“, bez výjimek, ať ořízne, co má. K tomu pomůže svátost smíření nebo duchovní doprovázení. Každý sportovec má trenéra, i když jistě vrcholoví sportovci dávno ví, jak si mají rozvrhnout dávky. Ale trenéra potřebují. Každý mnich potřebuje trenéra, zpětnou vazbu a občasnou korekci směru letu. Proto mají mladí novicmistry a starší vzájemné rozhovory. To jen my, sebevědomí Evropané, máme tu drzost hlásat, že si vystačíme sami a že si budeme odžívat svoje přírodní náboženství v přírodě nebo doma když zrovna budeme mít čas a s Velikou matkou nebo jak tu věc nazýváme, mluvit, kdy nás to napadne a třeba vůbec. Ve skutečnosti si nebudeš odžívat nic, nebo si budeš odžívat morálku, kterou budeš nasazovat na všechny druhé, krom sama na sebe.
Tak proto si farář u zákusku vždycky trochu povzdechne.
Orko