Bratři, přátelé, čas našeho setkání se přiblížil, přikládám pozvání od bratra Balúa a začátkem srpna všem zašlu upřesnění k setkání na hradě ORLÍK.
Těšíme se na setkání na lesní škole – PADE
Pozvání – Tentokrát do krásného kraje Vysočiny
Přiznám se a přiznám se rád, že k napsání těchto statí jsem byl vyzván naším milým bratrem vůdcem. Mám přiblížit Vysočinu, krajinu na pomezí Moravy a Čech, která je dlouhých sedm desetiletí mým domovem.
Bylo by pro mne nejsnadnější odkázat čtenáře k autorům povolanějším, na prvním místě k Fr. Halasovi a jeho úchvatné lyrizované próze Já se tam vrátím. Bylo by vhodné poslat Vás do sbírek galerií za obrazy úžasné harmonie přírody, jak je zachytili nesčetní krajináři. Bylo by dobré odkázat Vás k literární tvorbě vynikajících rodáků z Vysočiny, z nichž nejniterněji promluvil slovem i rydlem Bohuslav Reynek. Historik by Vás zasvěceně provedl hrdinskými eposy, které psali zdejší lidé ve svých životních zápasech a usilování o lepší časy příští. Žel, nic z toho neumím.
Často, když jsem provázel kouskem té krajiny skautské návštěvníky odjinud, podivoval jsem se jejich nadšení. V poslední době roste, zvláště u těch pražských. Připadají si tu jako v pralese. Čím to? Zkusím hledat odpověď.
Možná je právě v tom rozpoložení krajiny. Jedny vody tekou odtud do České kotliny, jiné do moravských úvalů, jedny míří do Severního moře, jedny k moři Černému. Vysočina dýchá dvěma plícemi, moravskou a českou a je to znát i v řeči zdejších rodáků. Co je tu tak zvláštního,přitažlivého, čeho si zjevně já, v kraji zakotvený, nedovedu dost považovat? Bude to asi takhle: Je tu stále dost místa pro člověka, je tu krásná krajina s čistým ovzduším, krajina pro duši.
Najdeš tu zákoutí s potůčky, sevřenými stráněmi, skalami a lesy, kde hodiny chůze nepotkáš člověka a můžeš svůj zrak sytit zelení, zhluboka dýchat chladný a vlhký vzduch a slyšet hlasy lesa od šumů a svistů větvoví po zpěv a křik ptactva. Právě tehdy a tady, na tváři drsného kraje, cítím, že sem patřím. Dost možná i proto pomyslná kolébka skautingu stojí ukryta jako samota v lesním tichu právě na české straně Vysočiny.
Ano, jsou ty strany dvě, už jsme si o nich pověděli. Každá je jiná. Ta česká je mírnější, kopce má zaoblenější a chundelaté lesy, skály v nich ukrývá, aby je nabídla těm zvídavějším. Moravská je strmější, směrem ke Žďárským horám /promiňte mi to staré označení zdejších vrchů, zdá se mi výstižnější/ nabírá na síle. Zdejší lesy už nestačí přes sílu svých velikánů ukrýt své skály a na jedné z hor nabídnou poslední zbytky dávného pralesa.
Chcete se vydat společně do líbezných zákoutí tohoto kraje za romantickým zasněním?
Váš Balú
