První vycházky nás zavedli nad Pohleď, druhá a náročnější do vesnic Banátu. Ta třetí do Orlovských lesů. Dnešní pozvánka bude ale poněkud jiná, pozve nás každého na cestu vzpomínek. Vyzývají k ní první listopadové dny.
Stezky a cestičky lesů mezi Lipnicí a Humpolcem sešlapávaly nohy celých generací skautů. Ty stopy, neviditelné očím, jsou dodnes viditelné srdcem. Viditelný symbol si může každý vybrat: třeba vystouplý otlučený kořen stromu- velikána u cesty , třeba prošlapaný příčný kámen, přes který se chodí i víc než skautské století, třeba jiného jeho bratra, který obrostl mechem a lišejníky a vábí k pohlazení. Pohladit může pohled, ruka i mlčenlivá vzpomínka. Cesty a stezky v těchto lesích si projdeme tedy i my. Potkáme se na zřícenině hradu Orlík v dopoledních hodinách v sobotu 15.listopadu
S lesem je nejkrásnější mlčet, mlčet a naslouchat, mlčet a nahlížet do tajemné studánky vlastní paměti. Časná stmívání mlhavých večerů v listopadu jsou k tomu jako stvořená a nabízejí k tomu tajemné světélkování kořenů, prorostlých podhoubím poselkyň podzimu, trsnatých václavek. Je to jedna z velkých krás a tady bývá ještě slavnější. I my tedy budeme moci sami, či v bratrské pohodě rozjímat, nad svým vůdcovským slibem ,třeba u mohyly prvních skautů, nebo noční cestou z lipnického hradu, nebo po posledním táborovém ohni o Banátu, lesoškoláctví….
Zahleděni do podzimního šeření můžeme oživit svůj sen dětství, mládí a zrání. Je to užitečné, protože to probouzí pocit vděčnosti. Na obrazovce vzpomínky vidíme a
můžeme znovu prožívat krásné chvíle svých prvních nesmělých kroků na skautské stezce. Setkáváme se znovu s těmi, kdo nám ukazovali správný směr a my v jejich stopách jdeme dosud. Po listopadové mlze a večerním vánku můžeme poslat zašeptaná slova poděkování, dokonce i za těmi, kdo už nás předešli k věčnému Světlu, jehož skromným odleskem byly naše táborové ohně. A u našeho závěrečného ohně, přihodíme každý z nás, v tradici lesoškoláckých ohňů, jedno polínko za toho, kdo naši skautskou cestu nejvíce ovlivnil – prosím, připravte si každý jedno polínko se jménem již doma.Celou tu galerii tváří, celý ten nepsaný a nenapsaný deník myšlenek nosíme stále při sobě. Je to užitečné.
Jako nám ukazují, před čím a před kým se sklonit s vděčností, stejně učí a s odstupem času ukazují, kde naše osobní stezka kličkovala a možná i bloudila, než nás vrátila na bezpečnou trasu ušlapaného chodníčku.
„Nikdy jsem se nesetkal s přítelem tak družným, jako je samota.“ To jsem si nevymyslel,to si zapsal jeden z myšlenkových předchůdců skautingu A.D. Thoreau.Možná i na něho myslel A.B. Svojsík, když sedával na březové lavičce a shlížel dolů na hladinu orlovského rybníčka obklopen stínem mohutného stromu. I my v těchto místech budeme moci samotu Orlovské noci prožít. Každý sám, každý svoji intenzitou.
Pro dnešek se s Vámi loučí. Balú i Pade. Loučíme se s listopadovou samotou a budeme rádi, když někdo v té své zkusí najít občerstvení. Budeme ještě raději, když k ní vyzvete i další. Ono hledání místa ve staleté historii je objevováním kořenů, kterými se živí a napájí stromek našeho života a také staletý a bohatě zavětřený strom českého skautingu. Ke kořenům junáctví patří i náš skautský kroj, nezapomeňte jej ani pro tentokráte.