Je sobota odpoledne a já opatrně vcházím do sálu poslechnout si svou první přednášku na skautském semináři ELŠ. Přednáší Jeroným Klimeš. „Když je o třetinu méně lidí, tomu se ve středověku říkalo mor. Dnes se tomu říká právo na tělo, plánované těhotenství,“ povídá psycholog chodící po podiu. To bude zajímavé. Rychle se usazuju na zemi u zdi mezi další lidi, kteří v naplněném sále nenašli volnou židli. Jsem ráda, že jsem si ráno pro jistotu sbalila do kabelky kroj a ten jsem si ještě ve foyer oblékla. Těkám pohledem po krojovaném sále, hledám známé tváře a do toho si dělám zápisky.
„Následuje zamilovanost – hypománie – ta trvá zhruba tři měsíce, jako jiné poruchy emocí,“ popisuje J. Klimeš fáze vztahu. Publikum se směje a napjatě poslouchá dál. Mezitím zahlídnu v protější řadě sedět kamaráda Milana. Takže moji milí z Blanska jsou tady!
Sál po potlesku šumí přestávkou. Zanořím se do davu, abych akorát tak vpadla do náruče mojí nic netušící sestřičce Anny. „Co tady děláš?“ ptá se překvapeně a přitom se usmívá ona i za ní stojící její muž, díky kterému jsem je uviděla. Ráda je vidím. Na chodbě si u čaje povídáme novinky a mezitím se objevují Beruška, Bobr, Maťa z Vysočan a pár dalších známých tváří od nás z Blanska. Objetí a radost ze setkání, nebo aspoň potřesení levicí, skoro nemají konce.
Po přestávce spěcháme na přednášku Pedra. Obdivuji jeho paměť a ještě více jeho pevné zachovávání skautského ducha ve všech situacích. A přitom je mi líto, že o skautské historii u nás mám jenom malé povědomí, a tak si nedokážu spoustu jmen dosadit do kontextu. Na poslední přednášku dne se skupinově vydáváme do prvního patra, odkud sledujeme dobrodružné cesty Ivana Breziny. Povídání nad fotkami zpestřuje vtipná rychlovýuka ovládání počítače.
Na večeři se rozdělujeme. Celá naše blanenská skupina jde někam do restaurace. Až na mě. Mířím sama do suterénu, kde trochu rozpačitě zjišťuju, že opravdu nikoho dalšího neznám. S talířem plným voňavého guláše si tedy přisedám k jednomu staršímu bratrovi a zhruba stejně staré sestře. O chvíli později si s tou dívčinou svorně přidáváme druhou porci (guláš byl skvělý a dokonalý, jedno z hvězdných překvapení semináře), víme o sobě, co děláme a odkud jsme a dál už za programem pokračujeme společně. Těší mě, že jsem tu někoho poznala.
Protože se zapovídáme s jedním z organizátorů na chodbě (ta moje paměť po měsíci, tehdy jsem jméno věděla:-), přicházíme na diskuzi s Jiřím Stránským později a místa nacházíme už jen vzadu na zemi. Hlavně že dobře slyšíme. Povídání br. Stránského je zajímavé a zas si říkám, že bych té historie měla znát víc. Z mnoha jeho vzpomínek a myšlenek mě jedna donutí vylovit z kabelky tužku a papír: „Člověk by se neměl vzdát. Ne něčeho. Ale něčemu.“
V neděli přicházím až po mši, zdravím se s blanenskou rodinou a po dvou přednáškách v sále si třetí užívám ve foyer listováním knížkami. Každou chvíli sypu do kasičky drobné za nějakou další – rozhodování je těžké, smysluplné jsou všechny. Při té příležitosti si povídáme s lidmi, co si taky listují v knihách, a je to celé takové milé a pohodové. Jeden starší bratr s krojem plným nášivek a odznaků se mě nečekaně zeptá, jestli mě zajímá historie. Plná dojmů z víkendu přitakám a on sáhne na stoh knih se žlutým přebalem. „Když tě zajímá historie, vezmi si tuhle,“ říká a přitom bere do ruky horní knížku ze stohu a podává mi ji. Z chvilky překvapení kombinovaného s rozpaky a potěšením mě vytahuje někdo, kdo „za bratrem Merkurem přišel pro nějaký podpis“. Páni, to je Merkur! Knihu stisknu pevněji a vím, že si ji opravdu přečtu, je mi ctí…
Když opouštím budovu Salesiánského divadla, v níž se brzy rozezní skautská hymna, mám radost. Ze smysluplně prožitého víkendu, z krásných a inspirativních lidí, které jsem potkala a slyšela, z toho, že jsem součástí skautského společenství.
Chtěla bych vyjádřit velký dík organizátorům, kteří udělali obrovský kus práce a celý seminář díky nim tepal a fungoval přirozeně jako živý organismus. Děkuji a těším se na další ročník, pro mě druhý, pro spoustu jiných XXVI.
Se stiskem levice
Lenka Juřenová – Sluníčko