Mgr. Petr František Hájek – Balú
Pedagog, skautský instruktor a spisovatel. Přednáší na řadě lesních kurzů a škol, některé pomáhal zakládat. Napsal mnoho článků a skautských publikací (S vlčaty krok za krokem rok za rokem, Oheň, Symboly, Tři uhlíky ze starého ohně, Klíče od domova,…). Byl zpravodajem Ústřední rady Junáka pro výchovu vlčat. Je nositelem zlatého stupně Řádu čestné lilie v trojlístku.
Budeme se bavit o skautském vzdělávání a zvlášť o instruktorování na lesních kurzech a školách. Od koho ses učil instruktorovat Ty?
Má inspirace pro práci instruktora je staršího data: V r. 1969 jsem absolvoval LŠ a její vůdce, br. E.Štáfl-Káj, to opravdu uměl a uměli to i jeho spolupracovníci, opravdoví staří skauti. Když jsme se neslavně museli rozejít v r. 1970, pověřil nás mladší konkrétními
úkoly a já si psal“ do šuplete“ po celou dobu mlčení.
Něco z toho jsem použil po roce 1990, ale k tématu Ideoví předchůdci skautingu, které jsem přijal, jsem se už nedostal jako instruktor nikdy a dělal jsem, co bylo potřeba, nejčastěji psychologii a pedagogiku, ke kterým jsem měl blízko přes své učitelské povolání. Z těch předchůdců mi ale něco zbylo, byl to cenný pramen pro hledání inspirací, když se tak šťastně vrátila našemu skautingu duchovní dimenze se svými Třemi principy. Hledání je a zůstává nejen krásné, ale i věčné.
Zdá se, že Tvá vlastní účast na lesní škole měla dlouhodobý a zásadní význam.
LŠ v letech 1969 – 70 měla pro mne skutečně rozhodující význam. Skončili jsme, oblékli šedé šátky a brzy na to všechno skončilo. Na veřejnosti to tak vypadalo, ale „uvnitř“ ne. Jednak jsem se snažil udržovat kontakty s odrůstajícími rádci roverského věku, naivně jsme totiž čekali, že mlčení nebude dlouhé a chtěli jsme být připraveni, jednak jsem svůj lesoškolácký deník proměnil ve sbírku statí o skautingu, použitelnou v příhodný okamžik. Čas běžel, roveři dospěli, zakládali vlastní rodiny a většina jich změnila bydliště a slábla i naděje. Oživla až mnohem, mnohem později. To už se naše LŠ začala měnit v pohřební bratrstvo, tj. sešli jsme se ve větším počtu jedině na pohřbech. Je zvláštní, že nejsilnější náboj naděje měli právě ti staří skauti, postupně odcházející, ale dobře otužení pro život v totalitě ještě z padesátých let.
Když skautům vyšlo znovu ranní slunce, sešli jsme se, ale sám bratr vůdce shledal rozumným oblastní LŠ neprobouzet k životu. Staří instruktoři už tu nebyli a mezi mladšími nenašel dost osobností, jak mi tehdy řekl, ale všechny vyzval ke službě. Snad pod vlivem jeho slov jsem se rozhodl, že už neobnovím svůj oddíl, ale budu pomáhat jeho mladším vůdcům, což se i naplnilo. Já byl zvolen výchovným zpravodajem a v těch prvních letech bylo práce nad hlavu a byla už vlastně instruktorská, protože se rok co rok pořádaly kurzy jak rádcovské, tak i vůdcovské. Nejčastěji jsem přednášel skautskou ideu a měl jsem ji na starost i u vůdcovských zkoušek.
Docela mi ale chyběl kontakt s lesní školou. Byli jsme zvyklí debatovat a přitažlivost této formy v nás umocnila doba těch setkávání po bytech a chatách v čase mlčení. Byl jsem ale jiný než v r. 1970. Nadšení jsem ještě měl, ale sebevědomí bylo mnohem menší a uzavřel jsem tichou smlouvu sám se sebou: „Nic nebudu začínat, vyčkám, jestli mne někdo osloví.“ Dá se říci, že té zásadě zůstávám věrný dodnes a s narůstajícím věkem ji užívám jako korekturu, abych se nepletl mladé generaci tam, kde už to není zapotřebí. To oslovení a pozvání přišlo.
Tuším, že šlo o začátek spolupráce s Ekumenickou lesní školou.
Pak jsem se na lednovém semináři ELŠ setkal s bratrem Merkurem. Vyhledal mne a oslovil mne. Kdo to naše setkání zprostředkoval, už nepamatuji, ale oslovení to bylo pro mne velmi překvapující. Pozval mě na příští běh ELŠ a požádal o vlčácká témata, rozumějme o příslušné stati z vývojové psychologie, pedagogiky a metodiky.
Tak jsem v srpnu 1994 začal svou instruktorskou činnost a ta se postupně rozšiřovala, jak rostly aktivity ELŠ a šíře jejich záběru.
Průpravu jsem žádnou neměl, krom profese učitele, čerpal jsem ze zkušenosti práce s dětmi a z toho, co jsem si odnesl z oddílové praxe před lety a z debat lesoškoláků, o kterých už byla řeč. Hlavně jsem se ale učil, nejen od mladých vůdců/sám jsem v tu dobu prožil padesátku/, ale i od dětí v oddílech, ke kterým jsem měl velice blízko pro blízkost s jejich vůdci a vůdkyněmi, které jsem poznal na kurzech. Často se na mě obraceli a já rád odpovídal, nebo je i navštěvoval přímo v jejich práci. Právě toto – být u denní praxe – považuji za poklad prvních let po obnově činnosti.
Kromě ELŠ jsi instruktoroval na řadě jiných kurzů, u některých jsi inicioval jejich vznik. Zastavme se na chvíli u frekventantů. Vnímáš nějaký rozdíl mezi těmi, kdo přicházeli na kurzy před těmi osmnácti lety a těmi, kdo přicházejí dnes? (Samozřejmě nemyslím rozdílnost individuální, ale spíš očekávání, znalosti.)
Mnoho se změnilo a změnilo se k lepšímu, alespoň všude tam, kam mě dosud zvou. Kdybych měl uskutečnit nejmarkantnější srovnání, to je počátku let devadesátých se současností, pak úroveň dnešních účastníků vidím při jejich příchodu skoro takovou, jaká bývala po absolvenci před dvaceti lety. Jistě, najdou se slabší výjimky, ale i těm vyspělejší okolí prospívá, vždyť mnohdy nejsou na vině, pokud neměli ve svém domově od koho získávat. Obecně je krásné, že zájem o skautské vzdělávání trvá. Nové je na tom, že už mu předcházejí prožitky a ty jsou motivem další zvídavosti.
Tzv. zážitková pedagogika je dnes hojně uplatňovanou metodou na řadě vzdělávacích akcí. Jak se díváš na tento trend z pohledu, který může srovnávat i s praxí dřívějších dob?
Co se týká uplatnění zážitkové pedagogiky na kurzech a lesních školách, není to po mém soudu až tak zásadní novinka, už před těmi desítkami let se daly vystopovat její prvky, zvláště v motivacích herních postupů. Dnes to je promyšlenější, postavené na psychologicky zdůvodněných základech a je to určitě dobré.
Dá se říci, v čem dnes především vidíš potenciál lesních kurzů a škol?
Kurzy, zvláště ty kvalifikační, jsou důležité samy o sobě. Když se tu setkávám s roverskou generací, vidím, že jim jde nejen o to vzdělávat se, ale také o prožitek ze vzájemného setkání. Vím, že odtud začalo mnoho nových přátelství a další navazující spolupráce.
U lesních škol je to podobné, byť nemají ten akcent získání kvalifikace / s čestnou výjimkou instruktorských/. Za léta, prožitá v Ekumenické lesní škole, mohu snad říci: oslovují osobnosti, oslovují témata použitelná v oddílové praxi a mnozí si odtud odnášejí i nové nadechnutí pro osobní duchovní život.
Jakou roli tedy může lesní kurz nebo škola sehrát v osobním životě účastníka? Jde někdy o víc než získání nových informací a dovedností?
To je opravdu různé. S určitostí lze říci, že na každého to zapůsobí. Něco ve svém životě změní a věřím, že k dobrému. Vždyť se setkává s prožitkem, se společenstvím, které nese nadšenou spolupráci a takové „nadechnutí“ potom přináší dlouhý „výdech“ nejen ve skautské práci, ale i v oblasti vztahu k sobě a k lidem. Co já považuji vždycky za přínos? Nová přátelství. Myslím si, že jsme na tom skoro všichni podobně.
Říkal jsi, že oslovují osobnosti. Mohl bys to rozvést? Kdo je takovou oslovující osobností?
Některé jsem už jmenoval, ale bylo by potřeba připsat další jména. Jenže bez charakteristik by čtenářům neřekla nic. Snad tedy dodám, že si vážím staré, dnes odcházející generace, která skauting přenesla těžkými časy totalit a stála u každého znovuoživení. Mezi mými přáteli jsou ale nejméně dvě desítky věkem mladých, příkladností však oplývajících instruktorů a vůdců. Zdráhám se jmenovat, byl bych k někomu nespravedlivý.
Jak se z člověka taková osobnost stává?
Jednoduše. Stačí žít, co jsme slíbili. Také však zůstat otevřeným vůči okolí, rady více přijímat, než dávat. Sloužit dobré věci. Mít znalosti je hodně, je to potřebné jako základ, ale rozdávat z toho bohatství je umění, které tvoří osobnost. Asi jsou nám osobnosti dány především k tomu, abychom se učili nápodobou.
Jaký význam pro Tebe má dnešní spolupráce s mladšími instruktory?
Zásadní. Těch starších než já už mnoho není a vzhlížím k nim s úctou vůči jejich životním zkušenostem a osudům, které mnohdy hraničily s hrdinstvím. S mladými rád debatuji. Je mezi nimi řada opravdových osobností. Je tu znát, že nastupuje generace poučená z vlastních skautsky prožitých let mládí. Jsou vzdělanější, než jsme byli a jsme my, kdo jsme přenosili skautskou myšlenku z divných časů do časů svobody.
Přesto se zeptám, jestli nevidíš něco, co dnešním instruktorům chybí. Mám na mysli čerstvé absolventy instruktorských lesních škol.
To opravdu není otázka pro mne, nemohu totiž posoudit jejich uplatnění v praxi, tam moje zkušenost nesahá. Snad jen obecně: školu zvládne každý, má-li dost píle, ale uplatní se ten, kdo má schopnost a ochotu rozdávat, jak už jsem uvedl výše.
Z čeho jako instruktor zažíváš (a zažíval jsi) největší radost?
Je to jednoduché. Z každého setkání s nadšením ze služby skautingu. To nejde vyjmenovat, to bych musel opsat své deníky.
Co shledáváš na instruktorství obtížným? Je nějaká past, do které se může
instruktor chytit?
Jediná: Já jí říkám zahleděnost do sebe a falešné uspokojení z dokonalosti. Nelze se zastavit, je potřeba myslet, promýšlet, zkoušet aspoň něco trochu nového. Sám to řeším jednoduše. Jdu jen tam, kam mne pozvou a vždy se snažím vymámit na pořadateli zadání, co se ode mne žádá.
Rád bych se v té souvislosti zeptal na zdravé instruktorské sebevědomí. Totiž jak nesklouznout k opačnému postoji, kdy si instruktor nevěří a zpochybňuje své schopnosti.
Mít zdravé sebevědomí, toť problém. Ať chci nebo nechci, pochybnosti o vlastních schopnostech přicházejí. Cesta životem není totiž dlážděna jen úspěchy a vlídným přijetím, nutně k ní patří i opak. Co s tím? Víme přece, jak důležitá je zpětná vazba, ale vedle této ozvěny je dobré brát do úvahy i ozvěnu ve vlastním nitru, pro sebe hodnotit na prvním místě, co se podařilo a teprve potom, co ne a proč ne. Mohu pak odstranit překážky, které jsem si nastavěl do cesty sám, ty okolní už hůře. Velkou útěchou je vědomí, že jsem udělal, co je v mých silách. Více ostatně nemohu od sebe čekat a nemůže to čekat ani mé okolí.
Co bys poradil nebo doporučil těm, kdo zvažují účast na lesním kurzu nebo lesní škole?
Podat si přihlášku. Před tím vyzvídat od účastníků, jaké to tam je a co si odtud odnesli. Vím, že to je nejmocnější zábrana eventuálního zklamání.
Z myšlenek bratra Balúa:
Ať už budeme mluvit o čemkoli, vždy půjde o osobnost každého z nás. Zkus podržet skautský šátek tak, aby byl v horizontální rovině – bez pomoci někoho dalšího se neobejdeš, nemůžeš na to být sám. Šátek třemi cípy symbolizuje tři základní principy i tři mohutnosti duše (rozum, vůle, cit).
Na otázku, jestli potřebuji obnovu, asi všichni dokážeme odpovědět jednoznačně: Ano! Existuje krásná báseň Rudyarda Kiplinga Když. Je tam jedna životní moudrost za druhou. I toto: „… zas po prohře se vracet k východisku … když prohraji umět pozdravit svého soupeře …“ To mluví o potřebě obnovy.
Autorita předpokládá člověka, který vede. Pozor! Vést může jen ten, kdo je sám veden. Vede ho ona síla, kterou skauting označil Nejvyšší Pravda a Láska, ona Cesta, Pravda a Život, které se říká Bůh. Ano. Vedu a přitom naslouchám. Tomu kdo mne vede. I všem hlasům kolem sebe. I tam lze zaslechnout povzbuzení, radu. Tohle naslouchání vede k vrcholu autority – tím je SLUŽBA.