Úvodem k níže uvedenému zamyšlení přejeme našemu drahému bratru Jiřímu Grygarovi k jeho blížícímu se významnému životnímu jubileu vše jen to dobré. Je nám ctí, bratře Dřímale, mít Tebe v naší blízkosti, jako vzácného člověka, vědce, skauta a přítele. Vyznávat stejné skautské ideály, mít na kroji stejnou slibovou lilii a modlit se ke stejnému Bohu.
Se skautským pozdravem
bratři z Ekumenické lesní školy
Krátké zamyšlení po dlouhých 76 letech
Když mi bylo 6 let dostal jsem se s rodiči poprvé do Prahy, kam nás pozval maminčin bratr a můj strýc. Byl jsem tehdy každou chvíli nemocný, postupně jsem prodělal většinu dětských nemocí a hned po příjezdu do Prahy jsem místo prohlídky hlavního města dostal horečku a tři týdny stonal. Naštěstí jsem se už před nástupem do školy naučil sám číst a objevil jsem u svého bratrance bohatou knihovnu s knížkami Jaroslava Foglara a sešity Rychlých šípů. Okamžitě mne zaujala kniha Tábor smůly a samozřejmě příběhy Rychlých šípů – osobité verze českého komiksu. Takže mi vlastně nic nechybělo, ale od rodičů i strýce jsem se dozvěděl, že skaut je v Protektorátu zakázán, a to mne utvrdilo v mém vlasteneckém pudu, že nám cizí národ zakázal něco tak velkolepého jako jsou skautské oddíly. Při další pražské návštěvě jsem pak přečetl knížku Hoši od Bobří řeky, a to mne utvrdilo v mé touze, že hned jak válka skončí, tak se musím do skautu přihlásit. Celou válku jsme žili na předměstí Brna, takže jsme zažili bombardování brněnských továren a nádraží a posléze přechod fronty, což jsme ve sklepě přežili bez zranění. Když byla v Brně obnovena tramvajová doprava, tak jsem si na konečné stanici tramvaje všiml zasklené vývěsky, že se v Černých polích obnovuje 40. oddíl Junáka, kde byla adresa klubovny a výzva, aby se zájemci přihlásili.
Okamžitě jsem požádal rodiče, aby mi přihlášku schválili, a stal jsem se vlčetem ve 40. oddílu. Už v červnu jsme začali chodit na nedělní výlety (tehdy se pracovalo i celou sobotu). Byl jsem na těch vycházkách v sedmém nebi, ale líbily se mi i družinové schůzky v pěkně zařízené klubovně. Nerad jsem se však brzy loučil s Brnem, protože jsme se v listopadu 1945 přestěhovali do Opavy, snad nejvíce válkou zničeného českého města. Když jsme tam přijeli, nefungovalo v Opavě pouliční osvětlení, nejezdily tramvaje a většina ulic byla pokryta sutinami vybombardovaných domů. Téměř zázračně jsme však našli téměř netknutou ulici poblíž sokolského stadionu a tam neporušený dům a v něm neporušený byt. Ještě větší bylo mé překvapení, že snad 5 minut chůze od našeho domu byla krásná skautská klubovna v suterénu domu, který se jmenoval Soví hrádek. Takže jsem plynule pokračoval v klubovních schůzkách a nedělních výletech a v r. 1946 jsme měli poblíž Hradce nad Moravicí prázdninový skautský tábor, který jsem prožíval jako největší dobrodružství.
Těsně před letním táborem jsme se ve čtvrtek 18. července 1946 všichni slezští skauti v počtu snad 10 tisíc sjeli na Prokešovo náměstí v Ostravě před impozantní budovou ostravské radnice, abychom přivítali prezidenta Dr. Edvarda Beneše, který byl v té době protektorem Junáka. Uvítal ho Zemský junácký náčelník pro Slezsko a širší Ostravsko Lumír Jedlička (1914-1994), s nímž jsem se osobně poznal o rok později na dalším skautském táboře poblíž Kružberské přehrady, kdy ten tábor vedl. Na Prokešově náměstí jsem i jako vlče složil skautský slib, protože to byly mimořádné poměry. Volby v r. 1946 totiž celostátně vyhráli komunisté, i když třeba v Opavě skončili až na třetím místě. Bylo zřejmé, že pan prezident se ocitl v politické pasti, a zoufale jsme se snažili ho ujistit svou podporou. Ihned po tzv. vítězném únoru začal nevybíravý útok na skautské hnutí; najednou jsme se měli přejmenovat na pionýrské oddíly Junáka, ale pak z toho Junák samozřejmě vypadl a byl fakticky zakázán.
V posledních dnech světové války položilo 18 členů Odboje slezských junáků své životy, když byli zradou vydáni gestapu a 24. dubna 1945 na svátek skautského patrona sv. Jiří byli po dlouhém mučení dva týdny před koncem války popraveni na starém židovském hřbitově v polském Těšíně a pohřbeni v masovém hrobě. O další oběti mezi skauty-rovery se postaral iniciativní komunistický režim. 24. července 1949 byl tábor železnobrodských roverů na úbočí Vlašského hřebene obklíčen asi třemi stovkami (!) příslušníků SNB a StB, kteří na spící skauty zaútočili střelbou nejenom z pušek, ale i z kulometů. Dva skauti byli zastřeleni a 16 skautů, co střelbu přežili, dostali tresty vězení od jednoho roku do 20 let. Bylo zřejmé, že komunisté cítili, že skautské zásady stejně jako křesťanství jsou v příkrém protikladu s jejich zvrácenou ideologií třídního boje, kterou pak sužovali české i slovenské obyvatelstvo dlouhých 40 let.
Nikdy mne nenapadlo, že mi osud bude přát sejít se s řadou osobností českého skautingu. Mohl jsem popřát Jaroslavovi Foglarovi (Jestřáb; 1907-1999) k osmdesátinám, protože shodou okolností bydlel v domě, kde bydlí má spolužačka z gymnázia. Mého syna křtil P. Jiří Reinsberg (Amundsen; 1918-2004). Skamarádil jsem se s bratrem Jiřím Navrátilem (Jiří N.; 1923-2017), který odvážně bojoval proti nacistům i komunistům i třetím Jiřím – Stránským (Jíra; 1931-2019) který činil totéž. V roce 2019 jsem se sešel s další legendou Ing. Jindřichem Hojerem, CSc. (1924-2020), s nímž jsem před lety korespondoval kvůli sborníku na počest Jaroslava Foglara. On byl totiž ve Foglarově oddílu a Foglar ho pod jeho pravým jménem zvěčnil v seriálu Rychlých šípů. Jindra mne pozval na pardubické nádraží, kde se konala vernisáž jeho autobiografické knihy a v Domově pro seniory Dubina jsem měl pro něho i jeho spolubydlící přednášku i s diskusí.
S odstupem doby je vidět naprosto zřetelně, že vztah ke světovému skautském hnutí v různých státech slouží jako lakmusový papírek míry demokracie v dané zemi. Je pro mne opravdu velkou radostí, že jsem se dožil doby, kdy vidím, jak naši skauti v dospělosti zastávají významné funkce ve veřejném životě. První tři předsedové Akademie věd ČR prošli skautingem včetně prof. Heleny Illnerové (Holinka) a i mezi českými politiky najdeme řadu těch, kdo vyrostli ve skautském prostředí. Současný stav světového skautingu se 40 miliony členů vypadá sice jako kapka v moři, ale síla tohoto hnutí je mnohonásobně vyšší právě proto, že skautské ideály jsou sice náročné, ale o to přitažlivější.
Jiří Grygar (Dřímal)
Bratra Dřímala si také můžete poslechnout v následujícím záznamu ze skautského semináře ELŠ z roku 2014 v Praze, či v některém z dalších záznamů jeho povídání v archivu pražského semináře ELŠ.