Jsou Vánoce a s nimi i čas přemýšlení i čas na otázky o vlastní cestě uplynulým rokem.
Posvítil jsem trochu alespoň někomu příkladem svého života? Bylo nám dobře pospolu v lodi, na táboře, na vodě, na výpravách, či v klubovně? Hřálo nás vědomí sounáležitosti, vzájemnosti a společného hledání, co je dobré, co je lepší a co nejlepší?
Jaké dřevo přiložit do našeho ohníčku užitečnosti? Snad to bude tvrdý borový suk, který vydá pryskyřičnou vůni dobrého skutku a jasné světlo, nasměrující naše snažení a vyzařující silné teplo lásky? Snad postačí i pár olšových polínek. Ta podobnou jasností i voňavostí udrží již rozhořelý oheň. Jen ten je důležitý všem, proti chladu.
Přichází konec adventu. Na voňavém zeleném věnci pod stropem klubovny jsme rozžali čtyři svíce. Bude přibývat světla kolem nás. Bude to přání, aby přibývalo i v nás a mezi námi.
Rozloučíme se dnes spolu Balúovsky v povánoční noci, kdy budeme pouštět po klidné řece maličké svíčičky ořechových skořápek. Ty první jako pozdrav vzdáleným skautským duším v úmoří, tu druhou za těmi, kdo nás předešli k věčnému Světlu. Tu třetí za nás, co putujeme poříčím a čtvrtou za ty, kdo mají přijít po nás. Je to vánoční slavnost Řeky. Je to maličký dárek naší vděčnosti a je v něm i příslib: „S jarem se vrátíme…“