Jaro se opravdu blíží na dohled, stačí jen pozvednout oči. Proč? Protože staré lesoškolácké heslo říká . “ Zaměř vysoko!“
Jakou inspiraci může nabídnout jarní obloha, dosud kalná od cárů odcházející zimy? Třeba tah divokých hus. Jejich roztažená véčka zná snad každý a skoro každý ví, že jsou neklamnou předzvěstí, že ze severských vod mizí ledy.
Nás ale může zajímat pohled na vnitřní uspořádání každého hejna. Nejtěžší to má ta první na špici. Rozrážet vzduch, orientovat se, vyhledávat vhodná místa k nasycení a odpočinku, to si žádá vypětí. Už proto se v té roli během dlouhých letů střídají.
Pak je tu ještě něco : Ti poslední jedinci véčka celou cestu hlasitě kejhají. Mohlo by se zdát, že jsou to věční remcalové a zbytečně otravují a zdržují, ale opak je pravdou: Povzbuzují vůdce a slouží mu za kontrolu, že je všechno v pořádku, aby se nemusel ohlížet.
Ještě něco je poučné. Unaví-li se některá a musí sletět k zemi a odpočívat, nezůstane nikdy sama. Hned se snesou další dvě, aby s ní sdílely potíže a po jejich překonání v malém véčku vzlétnou k další cestě.
Moji milí pozorovatelé cest, nepřipomíná nám to některá potřebná moudra pro naši vůdcovskou praxi? No tak vzhůru na jarní stezky a na shledanou na letním běhu ELŠ.
Váš Balú