Takové krásné, libozvučné slovo – louka. V naší národní hymně je ještě libozvučnější: lučina.
V něm zaslechneme i tichý ševel kvetoucích travních lat, stejně jako bzukot hmyzu poletujícího mezi květy a s tím vším i šumění májového deště, který tu zelenou krásu nechá vykoupanou a vyparáděnou ke zdobení květy pro nastávající léto.
Taková je i loučka, tvořící milé sousedství Orlovské myslivny. Lahodí oku v syté zeleni měsíce máje, když na ni svítí svíčkami svých květů statný bratr jírovec a postupně je shazuje, jakoby nabízel ten lék unaveným a bolavým nohám. Ochmýřená semínka jiv se ve vzduchu potkávají s padáčky pampelišek a na cestu jim sypou poslední zrníčka pylu bělavé břízy.
Od smrků velikánů zahvízdá do ticha hledající káně, varovně se ozve sojka a do pěnkavího a sýkorčího povyku odpočítává kukačka mnohá léta.
Pokládám hlavu na omšelý kámen a tělo do měkké a pohostinné náruče trav. Zřetelněji teď vidím koruny stromů i plující oblaka a pocit netušené krásy se ještě vylepšil. Cítím se obklopen, obklopen klidem, který je plný skrytých pohybů a napětí. Je jako svědomí člověka.
Zahledění dovede i je zklidnit, chvíle spočinutí mu prospívá, pocit krásy je léčí a ona sama zve k novému a novému nahlížení, k následování.
Tady, více než kde jinde, příroda mluví, aniž by vyřkla jediné slovíčko. Mluví a zve: „Pojď! Pojď a ukážu ti nové cesty, dosud netušené a nikdy nevídané, protože je uvidíš očima omytýma očistnou rosou louky, prožiješ duší očistěnou od prachu a špíny všedních cest.“
Nadechni se zhluboka té kořenné a zemité vůně lesa, ať vydrží dlouho a dlouho. Budeš to potřebovat. Vezmi si něco na cestu, třeba kamínek na památku a lísteček šťavele na cumlání.
On po čase zesládne na jazyku a svými třemi lalůčky vykrojenými do tvaru srdce napoví : „Tak už si zamiluj ty tři principy, kterým se tu učili sloužit Svojsíkovi chlapci. Můžeš se jim podobat.“ Jsme jiní, ale návraty sem, do kraje tiché a nenápadné krásy nás spojují. Jak že to prve kukala žežulička tam z vysokého buku? Tak spolu s ní: „Na mnohá léta!“