Až půjdete tím koutem Vysočiny od Sázavy k táhlému hřebeni Orlovských lesů, až budete hledat otisky šlépějí na dávno zaváté stezce prvních skautů, povede Vás barva turistické spojky od železnice ve Světlé vzhůru k lipnickým kopcům a odtud do širokého mělkého prohloubení mezi nimi, kterým probleskuje hladina rybníka Pelhřimáku.
Najdete cestou dva, oba kamenné a s rytou nápisovou deskou. Ne, nenabídnu ty texty k přečtení, raději to učiňte sami. Nedivte se jim, ale obdivujte jejich skromnost a s nimi skromnost těch, jejichž obětavostí povstaly. Ještě něco ale stojí za obdivné povzdechnutí: oba dva přečkaly nejen vichřice vysočinských zim, ale i vichřici válečnou a dvě vichřice totalit.
Nepovedu čtenáře téhle stati jako školený historik, ten by nad některými údaji třeba krčil rameny a šel dál pátrat v pramenech. Co na tom, že neznáme přesné a jasné určení míst těch sto let starých událostí? Alespoň je zachován prostor pro badatele.
Stačí pomníček? Určitě, ale stejně dobře by stačily i modrooké pomněnky někde na mokřině,nebo na břehu potůčku. Vždyť i všetečná sojka volá nad Orlovskými lesy své: „Pamatuj!“ namísto obvyklého varování před vetřelci v zeleni lesů.
To všechno vbízí k jedinému: Na chvíli postát, zastavit se v chůzi, zastavit se i v běhu času a vzbudit v srdci pocit vděčnosti. Okouzlení krajinou jej může umocnit. Ta vděčnost zahrne pod svůj skautský šátek mnohem víc, než nám pověděly opracované kameny. Zahrne velikou zásobárnu podnětných myšlenek a dobrých činů, které tu zanechaly minulé skautské generace.
O tu jde především. Jistě, každý si z ní může nabrat jen tolik, kolik jeho ramena unesou na pokračování v cestě. Mnozí se ještě vrátí a třeba nejednou. Návraty mohou být krásné, když otevřou vyhlídky k novým cílům a takové jsou ty skautské návraty. Přeji všem skautským poutnicím a poutníkům, aby se jim dařily. Ono to chce začít zvolna, s mírným nadechnutím a opatrným vykročením. Objevovat nejdříve ve svém nejbližším okolí a rozžehnou nejprve světýlko vděčnosti v srdci za ty, kdo nás přivedli a vedli po skautské stezce a poděkovat jim, ať už stiskem levice nebo zelenou snítkou na hrob. Teprve od nich vede cesta dál do minulosti, hlouběji ke kořenům.
Povědomí o kořenech je důležité. Časem se změní v znalost a pochopení, i když je není vidět. Strom také své kořeny nevidí a přece by bez nich nebyl ukotven v zemi, nedokázal by sát životadárnou vodu a v ní rozpuštěné živné soli. Zkusme to stejně jako on: vytrvale,poklidně a s důvěrou, že jsme součástí odvěkého řádu přírody a snažíme se jej naplnit.
Naše putování, věnované skautskému století, dnes končí. Začalo pozváním a pozvání je také uzavírá. Bude velice prosté: „Pojďme a snažme se poznávat, snažme se přemýšlet,snažme se pochopit. Jdeme v té řadě jako poslední a chceme zanechat stopu, po které bude stát za to jít a hledat i naši stezku, až i ji zavěje čas.“