Máme tu říjen, měsíc padajícího listí. Zlatavé, špinavě hnědé i purpurové unáší i hladina Řeky. Mírně se zvedla podzimními dešti, ale ještě není zlatě šedá, jakoby si chtěla sama znovu zavzpomínat na lesklé hřebínky letních vlnek. Jen po ránu tu plyne ozdobena závoji z mlh, které míří od hladiny do luk a k lesům.
Na staré hrázce z kamení a hlíny zvedá svou korunu hloh. Roste tu, co pamatuji a je z něho už velikán mezi keři. Rád se dívám na jeho uzlovité kořeny. Obepínají kamení, svezené sem generacemi a navršené jako ochrana přilehlých pozemků před povodní. Zvláštní. Jen jednou za „stoleté“ jarní povodně jsem viděl Sázavu přelít se přes hřeben staré hráze, jen jednou si za svůj život vymáchal hloh své kořeny v říční vodě. Spojuje zde moudrost a rozvahu dávno zemřelých hospodářů se svou rozvahou a krásou. I letos vyvážil množství májových květů pečlivě, aby uživil teď, ve vrcholícím podzimu, dostatek svých červených hložinek. Roverský keř! Už dost vystavoval své obsypané větve sluníčku pozdního léta i dešti prvních dní podzimu. Na pohled dospěly a zkrásněly červené korálky hložinek, ale chuť neměly žádnou, leda svíravě trpkou a nevábnou. Teď je jejich čas. Plody hlohu sežehl první mráz a on nebojácně, ba dychtivě natahoval ruce svých větví. Je moudrý. Ví, co potřebují jeho děti k dokonalosti: nejen slunce a vodu, ale i to poslední otužení. Proměnilo chuť hložinek. Jsou měkčí, příjemně navinulé, osvěžující, léčivé.
Proč to všechno vyprávím? Proč si tu povídám se stárnoucím bratrem Hlohem? Vidím v něm živoucí symbol skautského života. Ona nestačí jen úsměvná pohoda a radost, jakou přináší náš společný život. Je potřeba i odvahy a síly zasadit se pro užitečné dílo, je potřeba dát se sežehnout obtížemi na skautské stezce a hlavně – vytrvat. Bratr Hloh to umí. Po desítky let to každý rok opakuje a jako erbovní rostlina našich roverů vyzývá k následování.
Říjen červených šípků, brunátných hložinek a temně rudého listí psího vína mi to všechno znovu připomněl. S posledními hřejivými paprsky slunce, které jim všem dodávají závratný a tolik pomíjivý lesk, se s nimi loučím. Loučím se s nimi i s Tebou, milý čtenáři, ne ve smutku z pomíjivosti té krásy, ale s velkou nadějí. Znovu to všechno bude, znovu se všechno obnoví a my budeme u toho. Budeme ale o zkušenost a moudrost zprostředkovanou hlohem na břehu moudřejší a bohatší.