Sestry a bratři, přátelé Ekumenické lesní školy,

Po usilovném zvažování všech pro a proti jsme dospěli k závěru, že lednový seminář v Praze zrušíme. Aktuální epidemická situace není dobrá a na dveře klepe nakažlivější varianta. Nepovažujeme tedy za rozumné pořádat akci, na které se v jednom místě potkají lidé ze všech koutů republiky. Nechceme ohrozit zdraví účastníků, ani dobré jméno Ekumenické lesní školy, Junáka či Skautského institutu. Věříme, že naše důvody pochopíte a zachováte nám přízeň.

Už nyní vám můžeme sdělit termín dalšího pražského semináře v sobotu 14. ledna 2023. Zapište si jej prosím do diářů, ať se potkáme v co nejhojnějším počtu. Doufejme, že se to již konečně podaří.

Do nového roku přejeme pevné zdraví a těšíme se na shledání!

Za organizátory pražského semináře

Azor a Klíšťák

Milé sestry a bratři,

pomalu se chýlí ke konci Advent, doba očekávání příchodu Spasitele. Přede dveřmi jsou Vánoce, pro mnohé nejhezčí svátek v roce. Vánoce, tak jak je známe z Ladových obrázků, máme nejčastěji spojené s vůní cukroví a vánočky, krásně nazdobeným vánočním stromkem a příjemnou atmosférou vzájemné blízkosti a lásky.

My skauti chodíme ke svým sousedům, známým i neznámým a roznášíme Betlémské světlo. Plamínek naděje, který symbolizuje to, že se v polorozpadlém chlévě uprostřed pastvin v Betlémě narodilo malé děťátko, které se za nás obětovalo.

Není náhodou, že o Vánocích se mnoho lidí věnuje charitativní činnosti. I přes složitost dnešní doby si zkusme připomínat naše roverské heslo „Sloužím“ a zkusme okolo sebe rozdávat radost, úsměv a pozitivní náladu. To je to, co všichni v dnešní době potřebujeme. A nezapomeňme vykonat alespoň jeden dobrý skutek denně. Není třeba hned zachraňovat celý svět. Nejadresnější a nejdůležitější bývá pomoc těm, kteří jsou přímo okolo nás. Třeba jen malý úsměv na bratra či sestru, laskavé slovo či povzbuzení mají ohromnou sílu. 

Za Ekumenickou lesní školu Vám přejeme krásné a požehnané Vánoce a jen vše dobré v novém roce,
Krokodýl, Pade a instruktorský sbor ELŠ

Psát úvod ke třetí kapitole, našeho vzácného přítele a bratra Orka je samo o sobě odvážné. Až nepatřičné, zdá se mi. Přesto několik vět přidám.

První, co mne při přečtení tohoto textu napadlo, bylo slovo pokora. Pokora v přístupu k těm nejbližším, k těm nejslabším, nejmenším, ke spisovatelům etc…

Prosím, přečtěte si i Vy tuto kapitolu a třeba se dokážeme shodnout na tom, že by názvem mohlo být slovo POKORA.

Pade

Když čteš knihu, čti ji, aby ses z ní dozvěděl něco nového, nečti ji jako cenzor. Důležitá pro Tebe může být jedna věta z knihy nebo jeden odstavec. Posune Tě to dál v poznávání světa, v duchovním růstu. Nečti knihu jako inkvizitor, jako ten, kdo hledá chyby a hereze, kdo řeší, zda je kniha pravověrně katolická. Třeba není. Třeba ten autor nemá s náboženstvím nic společného. Třeba je Žid nebo protestant nebo katolík. A pokud je katolík, třeba se dopustil nějakých herezí z neznalosti nebo to přehlédl nebo si to opravdu myslí. To je jedno. Jedná se o Tvou víru, ne o jeho. Tebe to má posunout dopředu, o autora se nestarej. Nesnaž se autora onálepkovat, a posoudit, zda je s námi nebo proti nám, vytěž z jeho díla všechno dobré. Nechtěj být hledačem chyb.  V českých zemích je obrovská spousta čtenářů a posluchačů, kteří prosévají každý text a každý rozhovor a kontrolují, zda je ortodoxně katolický a zdali by se z určitého úhlu pohledu nemohla tahle věta nebo jiná vykládat i jinak, zda by text nemohl urazit je nebo nějakou jinou skupinu či imaginární menšinu. A pak o tom píší rozhořčené blogy, ptají se, jak si to ten autor mohl dovolit, spekulují, že je přinejmenším zednář a celé si to před sebou ospravedlňují tím, že oni vlastně ukazují světlo a nechtějí, aby někdo a zejména mládež byla uvedena do temnot.

Věřím, že nebude. Věřím, že mládež je dost inteligentní. Neodkládej knihu jen proto, že ji napsal katolík. Nebo že ji napsal protestant. Nebo že ji nedej Bože dokonce napsal ateista.

Nejde o jejich víru, jde o tu Tvou. Ty musíš tvořit svůj vlastní život, a ne jenom a pouze reagovat na to, co napsali někde jiní; pokud to jediné, co v životě umíš, je házení kamenů, pak je to hodně málo.

Jak napsal na fb jeden fundamentalista, když je jedno procento dortu otrávené a zbytek zdravý, přece ten dort nebudeš jíst. Nemá pravdu, je to přesně naopak. Jsi dospělý, kriticky uvažuješ, umíš rozlišovat a vybrat si. Když čteš knihu, možná to bude právě naopak, možná tam bude to jedno procento inspirace, zbytek balast. Ale kvůli té jedné zlaté nitce v hlušině má cenu kopat. Ta nitka Tě může dovést k pokladu.

Zní to banálně, co říkám, ale neříkal bych to, kdyby to nebyla veliká bolest českých zemí. Takže ještě jednou, čti knihy, vybírej si, a z každé knihy si vyber pro sebe to pozitivní, to, co tě inspiruje, co ti otevře obzory, ta jedna věta, která otevře gejzír tvých vlastních myšlenek. Nebuď cenzor, cenzor se soustředí na to negativní, ten naopak hledá tu jednu větu, aby mohl potopit celé dílo. Cenzorem katolické nauky u nás být opravdu nemusíš, je jich všude kolem spousta a svou práci dělají úzkostlivě pečlivě.

Činí je podobné oněm pilným kněžím, kteří bdí nad každou drobností našeho křesťanského života tak jako opat nad mnichy. Neváhají nás všechny kárat za naše chyby, jako kdyby měli léky na duši. Neboť si kvůli Bohu myslí, že nemohou jinak než ukazovat na chyby, které vidí. Říkají, že je k tomu vede jejich vřelá křesťanská láska a láska Boží, kterou mají ve svých srdcích. Lžou však. To, co se řine z jejich myslí a představ, je pekelný oheň.^[1]

Ano, já vím, i Jan Křtitel káral Heroda a Pán Ježíš káral farizeje a směnárníky vypakoval z chrámu kusem provazu. Někdy, občas, taková chvíle přijde. Ale pamatuj, že především a zejména v Tvém životě nesmíš dolamovat nalomenou třtinu a hasit doutnající knoty.

Je to mnohem důležitější, než by se mohlo zdát. Píši o vztahu ke knihám, ale platí to taky o vztahu k lidem a o vztahu k životu jako takovému. I v lidech se nauč vnímat to dobré, co v nich je, kdy by to měla být ta jedna věta v životě, kterou řekli dobře. Nejsi jejich novicmistr, nemáš povinnost je poučovat. Nauč se, že si Tvoji přátelé mají své chyby a Tvoji nepřátelé své ctnosti. I v tom, co sám prožíváš za hrůzy je vždycky skrytý alespoň potenciál k dobrému, nebo aspoň ke zlepšení. Když zakopneš, říká Jung, možná jsi právě zakopl o zlato.

Technicky se tomu přístupu, kdy vidíš to dobré, říká „nebe“. Pokud budeš ke knížkám, k lidem k životu přistupovat tak, že v nich budeš hledat to špatné, budeš žít ve stavu, kterému se technicky říká „peklo“. Takto jednoduché to je.

Orko

---

^[1] Kniha kontemplace řečená Oblak nevědění v kterémžto oblaku se duše spojuje s Bohem. Oblak nevědění. (2000) přel. Pavel Toman. Pragma. Praha. str. 120

Ústřední témata Ekumenické lesní školy roku 2020 nás provázela celým během. I my jsme zažívali silné rozhovory s ostatními spolubratry a společně putovali po skautské stezce. Právě proto, abychom jako přátelé společně nabrali stejný kurz a mířili ke společnému cíli. Tedy k nejvyšší Pravdě a Lásce.

Krokodýl

„Chození do kostela“ a vůbec víra spojená s nějakou organizovanou strukturou, má mimo jiné jednu velikou výhodu, o které se jinak moc nepřemýšlí. Zkusím popsat. Kolik z nás si odžíváme svůj vztah k nebi sami, jaksi na vlastní pěst a pokud se třeba na svatbě, už v uvolněné náladě, dostaneme u zákusků do hovoru s farářem, objasníme mu, že věřící vlastně jsme, ale že církev k tomu nepotřebujeme. Modlím se doma, nebo se modlím v přírodě, žiji slušně, hlásám. S obvyklým doplňkem – podívejte se, kolik katolíků, co si říkají katolíci, chodí do kostela a přitom žijí hrozně, kolik nás slušných lidí žijeme mnohem lépe… atd. atd.
Jsem k tomu skeptický ze zkušenosti. Kéž by to tak bylo! Kéž by ten člověk prožíval svůj vřelý, živý, jiskřivý vztah k Bohu sám a v rámci vlastního života, kéž by se skutečně v přírodě nebo doma modlil a četl a zkoumal a miloval. Kéž by.
Moje zkušenost je opačná, vlastně přesně opačná. Právě tím, že moji víru označím za pouze moji víru,  mou osobní víru (zní to hezky), dostávám se do situace poustevníků 4. století. Velmi rychle tito poustevníci pochopili, že potřebují navzájem duchovní doprovázení, vzájemnou korekci, jinak se ze skupiny poustevníků stane skupina písečných neřízených střel létajících různě po poušti a vybuchujících na nejnevhodnějších místech. I dnes takovýchto střel máme kolem sebe docela dost. Proto vznikly první kláštery. Aby spolu mohli poustevníci mluvit a navzájem upravovat směr letu. Aby se mohli duchovně se doprovázet a nastavovat si vzájemně zrcadlo.
Ale zpátky k člověku co nepotřebuje kostel. Desatero platí, s tím takový člověk nemá problém. A když nic, tak aspoň určitě platí příkazy čtyři až deset. Platí zejména a výlučně pro ostatní, a pokud si někdo škodí na zdraví, nebo je nevěrný své manželce nebo lže, pohoršujeme se právem – podívejte, katolík. A jak žije! Vtip je v tom, že jak jsem sám pro sebe, tak desatero vlastně nikdy neplatí pro mě. Je to jak při debatách o potratech: výjimkou je incest, znásilnění a moje situace. Ostatní si totiž odžívají svoje ordinérní životy a příkazy jsou pro ně samozřejmě závazná. Můj život je ale natolik barevný, umělecký, natolik mimořádný, natolik extravagantní a jedinečný, že při uvážení všech okolností je v mé specifické situaci tu a tam potřeba lhát, ale nikdy bych si to před sebou takto nepojmenoval, nebyla to lež, jen jakýsi úhybný manévr.
Ale ona to lež byla, byla, ale nikdo mi to neřekne, protože nikoho kolem sebe nemám. A když se v mé situaci mého tak neradostného manželství setkám s touto překrásnou ženou, když byste vy byli na mém místě  a v mé situaci, tak byste mou nevěru jistě pochopili. Desatero tedy platí, platí pro všechny kolem, pro mě osobně v mé mimořádné situaci neplatí, neboť my umělci máme natolik výjimečné životy, že se do žádných škatulek nevejdeme. Omlouvám se všem slušným lidem, pro které to neplatí, jsou-li kde jací.
A ok, jsi slušný člověk a jsi věrný manželce. Až přijde krize, ta opravdová krize, která zboří všechno, až přijde tajfun,  tak jedna jediná věc je jistá; být slušným člověkem ti nepomůže a nepodrží tě to. Ježíš Kristus sám byl všechno, jen ne slušný člověk. Směnárníkům zpřevracel stoly, nechal se zvát pochybnými lidmi, stýkal se s kde kým, až jej nepřátelé posměšně nazývali žroutem a pijanem vína. Pokud něco charakterizuje a definuje katolíka, tak je to jeho status hříšníka. Každou mši svatou takto nahlas začíná, vyznává se všemohoucím Bohu, že není slušný, neboť často hřeší, myšlením, slovy i skutky. A nekoná, co má konat. Slušný člověk by to takto neřekl, ten je slušný.
Tak proto je nutné chodit do kostela. Protože tam se dozvím, že realita je přesně opačná. Že desatero platí především pro mě, a že to naopak všichni ostatní jsou v mimořádné situaci. Protože tam farář přinese to veliké zrcadlo, beze slova je postaví před tebe, a odejde. Místo lustrování ostatních věřících v lavicích tak musím na začátku mše svaté lustrovat sám sebe, do hloubky, bez pokukování po sousedech. Má vina, má veliká vina. Co je mi po ostatních, zde se mám dívat sám do sebe, teď je ten čas přemýšlet o sobě, neomlouvat se, hranatou konstrukci desatera vložit na svůj vlastní život, bez jakýchkoli „ale“, bez výjimek, ať ořízne, co má. K tomu pomůže svátost smíření nebo duchovní doprovázení. Každý sportovec má trenéra, i když jistě vrcholoví sportovci dávno ví, jak si mají rozvrhnout dávky. Ale trenéra potřebují. Každý mnich potřebuje trenéra, zpětnou vazbu a občasnou korekci směru letu. Proto mají mladí novicmistry a starší vzájemné rozhovory. To jen my, sebevědomí Evropané,  máme tu drzost hlásat, že si vystačíme sami a že si budeme odžívat svoje přírodní náboženství v přírodě nebo doma když zrovna budeme mít čas a s Velikou matkou nebo jak tu věc nazýváme, mluvit, kdy nás to napadne a třeba vůbec. Ve skutečnosti si nebudeš odžívat nic, nebo si budeš odžívat morálku, kterou budeš nasazovat na všechny druhé, krom sama na sebe.
Tak proto si farář u zákusku vždycky trochu povzdechne.

Orko

Nikdo z nás neví, jak Orko tuto kapitolu pojmenuje, tak to ber laskavý čtenáři, jako pokus, jak by mohla být nazvána, případně to vem do svých rukou a sám přemýšlej nad textem a jeho názvem.

Pade

Nechtěj být politologem. Ani sociologem. Ani historikem. Ani životopiscem. Historik zkoumá dějiny a zdůvodňuje, proč to dnes vypadá tak jak to vypadá a vysvětluje, že přítomnost vychází z minulosti, stojí na minulosti a vyrůstá z minulosti, a proto to dnes je všechno tak, jak je. A když Ty, čtenáři, nebo já, nebo spolu, nebo nás bude víc, konečně vstaneme a obrátíme Evropu a vdechneme ji nový plamen, pak historik okamžitě přispěchá s vysvětlením, proč se tak muselo stát zrovna nyní a proč vlastně všechno to, co jsme se někde intimně osamoceni v noci horách rozhodli udělat, má vlastně už dávno své základy a inspirační zdroje v minulosti a že to vlastně vůbec nebylo překvapivé a že to z logiky dějin nastat muselo. Sociolog zaznamená změnu názorů společnosti v statisticky dobře podložených průzkumech a ohlásí, o kolik se společnost proměnila a navrhne několik hypotéz, které zdůvodní novou situaci. I politolog uvede několik argumentů, proč se nálada společnosti změnila; elektorát už byl unaven stereotypem a volil změnu. Religionista ohlásí zvýšený zájem o náboženství a podá sofistikovaná vysvětlení, proč tomu tak je a bude mluvit o dlouhých periodách obrody a úpadku víry v různých společnostech, a že teď nutně nastalo to období obrody, sinusoida nyní míří vzhůru. A jen my dva, nebo nás bude víc, budeme vědět, že za tím vším, stálo naše rozhodnutí, plamen, který jsme v sobě nechali vzplanout a kterým jsme zapálili svět. Pak přijdou životopisci, a kdo ví, svatopisci, a budou o nás psát knihy, fotografovat rodný dům, vyhrabávat z archívů fotografie rodičů a sourozenců a budou vyvozovat, proč to naše rodinné prostředí nás předurčilo k tomu, že jsme dokázali, co jsme dokázali. Vůbec je přitom nenapadne, že náš rodný dům je stejně banální jako ten jejich, že naši rodiče a naše základní škola a další školy jsou stejně obyčejné jako školy všech ostatních, že jsme měli stejné dětství ve stejných panelácích na stejných sídlištích jako všichni.

Nechtěj být politologem. Ani sociologem. Ani historikem. Ani životopiscem. A ani svatopiscem. To je všechno mračno ryb lodivodů, co následují žraloka. Ty pluj světem, modli se, tvoř dějiny, a nechej novináře s fotoaparáty, ať vlají za Tebou a zdůvodňují, objasňují a vysvětlují veřejnosti, proč to vůbec a v žádném případě nemohlo být dějinně jinak, než že jsi povstal právě Ty a právě na tomto místě a v tomto letopočtu. A nech je dokonce dovozovat, že už to vlastně dávno předpovídali a věděli, že to přijde, jen je tehdy nikdo neposlouchal, takže je vlastně Tvůj příchod nepřekvapil a budou vlastně i naznačovat, že Tvůj příchod byla jakási dějinná nutnost a že nemáš svobodnou vůli, protože jsi udělal, co jsi udělat musel a co Ti bylo určeno – kým, záleží na vkusu novináře. Nech je být. Můžeš se trochu usmívat. Žvanilů kolem bude vždycky dost. Ty vstaň a dej věci do pohybu. Pluj svým směrem a oni Tě budou jak vlající kometa následovat, cvakat fotoaparáty a psát si ty svoje eseje.

Orko

„Kdo přichází? Lesoškoláci ekumenické lesní školy,“ rozlehlo se bazilikou Nanebevzetí panny Marie a sv. Mikuláše ve Žďáru nad Sázavou. Psal se 5. červen roku 2021 a naše cesta se blížila ke konci. Po rituální očistě jsem společně s bratry, kamarády usedl do dřevěné lavice a zabořil oči do dlaní, abych ve chvíli ztišení mohl lépe spatřit okamžiky, které mě dovedly až sem.

Opět jsem viděl sám sebe, jak přemýšlím nad tím, zda má cenu vyrazit na lesní školu, pozoroval jsem, jak si balím věci. Spatřil jsem, jak s přáteli z oddílu čekám na autobus v Havlíčkově Brodě a jak o hodinu později vcházím branou zříceniny hradu Orlík na nádvoří, kde poprvé vidím ostatní frekventanty.

Následovalo seznamování, poznávání, naslouchání ostatním, přednášky, příběhy, diskuse, chvíle zamyšlení, praskající oheň. Pohleď, Lipnice, Řečice, řeka Sázava a samozřejmě Orlovy s prvním tábořištěm Svojsíkova oddílu. Zpěv Engonyamy, Píseň bratra slunce, vůdcovský slib do rukou biskupa Radkovského, modlitby a zadumané bohoslužby. Poté, zářiové setkání na srubu v krásném údolí dravé řeky Oslavy.

Teď tedy sedím v chrámu žďárského kláštera a blíží se poslední rituál, při němž mi bude svěřen šedý šátek, symbol absolventa Ekumenické lesní školy. Sleduji zahloubané, již dobře známé tváře v okolních lavicích. Patří těm, s nimiž jsem se seznámil před necelým rokem na kamenném nádvoří. „Přátelství je největší dobro,“ je modrou nití vyšito na šedavém šátku.

Poté mi bratr Pade navlékne onen trojcípý kus látky a s ním i odpovědnost a závazek, že budu jeho hodnoty hrdě nosit, a že se jim nezpronevěřím. Za to jsem také prosil ve Studniční kapli, kde byl obřad dokončen. Zdánlivý konec cesty se opět ukázal být další křižovatkou, na níž jsem si zvolil další směr mé životní pouti.

Díky.

Účastník ELŠ 2021/2022

Ve velmi krátké době se potkáte na stránkách ELŠ s texty, ještě nevydanými, nikde nepublikovanými, které pochází z „pera“ našeho vzácného, zatím tedy tajemného přítele a skauta, kterého dále představuje bratr Divoš

Za společného jmenovatele jednotlivých částí textu, které bych vám rád představil, je schopnost autora vás v každé části velmi obstojně prudit. Doufám, že jsem vás hned úvodní větou neodradil, jelikož bych chtěl tato zdánlivě nelichotivá slova uvést na pravou míru a ukázat, pozitivní rozměr jitření mysli. Jméno autora prozradím až v samém závěru, abych vás touto informací nezatížil při vytváření vlastního pohledu na představená témata. Jste-li ochotni vystoupit z komfortní zóny a nechat se prudit, snažte se odpovědět na následující otázky:

• Jaká je výhoda spojení víry s nějakou organizovanou strukturou?
• Opravdu pro mě platí to stejné desatero, které požaduji, aby platilo pro mé bližní?
• Jakou mám hodnotu a co je podstatou této hodnoty?
• Snažím se ostatní vnímat optikou kritika, nebo na nich umím v každém okamžiku hledat něco pozitivního?
• Jsem pouze strážcem odkazu, nebo jsem schopný vytvářet odkaz, který bude hodný strážení?

Těchto několik vybraných otázek z představeného textu, nás nutí vyjít z komfortu nazírání na svět pouze vlastní optikou. Naštěstí nás autor nenechává ve štychu a s hledáním odpovědí nám pomáhá.. První otázka se týká propojení naší víry s církví. Toto propojení je velmi často zejména pro mladé obtížně představitelné a tak se uchylují k víře nezávislé na církvi. Na tuto otázku, tak část z nás odpovídá, že je víra jejich vlastní věc, ke které církev nepotřebuje. Jak však autor ukazuje, jeho zkušenost je naprosto opačná, jelikož pokud je víra pouze osobní záležitostí, potřebujeme duchovní doprovázení a korekci, aby se z naší víry nestala omluva pro jakékoliv jednání. Bez nastaveného zrcadla nás naše přesvědčení o vlastní jedinečnosti uvádí do iluze, ve které si dokážeme velmi obstojně obhájit naše jednání za jakékoliv situace. I když si myslíme, že žijeme podle desatera, tak najednou máme vedle sebe dvě různá desatera. Jedno, které platí pro nás a kde lze uplatnit spoustu výjimek a druhé, na které výjimky neplatí a které platí pro všechny ostatní. Je to právě společenství církve, které je pro nás důležitým zrcadlem, díky kterému se můžeme stále směřovat správným směrem.

V rámci další z otázek jsme se měli zamyslet nad vlastní hodnotou. V souvislosti s touto otázkou nás asi napadá otázka, co je vlastně podstatou naší hodnoty? Je to počet sledujících na Instagramu, množství vydělaných peněz, nebo počet akademických titulů? I když intuitivně odpovíme, že ani počet sledujících, ani množství peněz nejsou podstatou naší hodnoty i tak máme tendenci věci měřit, vážit porovnávat, oceňovat, hodnotit a třídit. Pokud však přemýšlíme nad vlastní hodnotou, musím se oprostit ne jen od měrných jednotek, ale také od mechanismů trhu a ekonomického konceptu hodnoty. Možná je to pro někoho překvapivé, ale naše hodnota je na nás samotných nezávislá a odvozujeme ji od Boží vůle nás stvořit.

Poslední dvě otázky můžeme také chápat jako řečnické otázky, nebo také zadání domácích úkolů. Je lehké být kritikem a ve všem hledat chyby, je však daleko přínosnější hledat ve všem a zejména v každém něco pozitivního. Tato nenápadná otázka je vlastně velkým úkolem, který je obtížnější, než si dokážeme představit. Veškerou provokaci autor završuje poslední otázkou, kdy nám vlastně říká, že bychom měli konečně začít dělat něco pořádného a ne jen se upínat k tomu co nám tu nechali naši předkové a co úzkostlivě střežíme. Máme se tedy stát také velikány a lidmi, jejichž odkaz bude strážení hodný! Jitření mysli nám pomáhá zůstat ve střehu. Pokud nás někdo prudí, nenechává nás zakrnět v pohodlí našeho vlastního nevědomí a nastavuje nám zrcadlo. Orko, jsem rád, že nás velmi rád prudíš a děkujeme ti za to!

Divoš

O skautech se říká, že jsou novodobí rytíři. Jsou zdvořilí, ochotní, chrání slabé a pomáhají jim, jsou stateční a vždy připraveni splniti své povinnosti.

Junáci se řídí svým zákonem — desaterem, principy, heslem, povinností dobrého skutku a stávají se členem skautského, světového bratrstva teprve tehdy až složí slavnostně svůj slib – svoji přísahu!

V mnohém se tedy podobají středověkým rytířům a nedivte se proto ani tomu, že jejich vzorem, patronem, je rovněž zbožný rytíř, svatý Jiří. Ten, který je bez bázně a hany.

Pokud můžete, pohleďte na sochu, či obrázek tohoto světce. Jak je rytíř krásný, jak pevně sedí na vzepjatém koni, jak jistě vede své kopí do chřtánu draka. jak je naplněn duchem bojovnosti a jak je výraz v jeho obličeji klidný. Důvěra v dobré dílo a pomoc Boží dodává mu klidu i v nebezpečí života.

Podle prastaré pověsti zachránil svatý Jiří vznešenou a hodnou dívku od jisté smrti tím, že že zabil toho mocného, zlého, lstivého draka, na něhož si žádný jiný bojovník netroufl.

V této poslední větě je skryto tajemství jeho obliby mezi skautkou mládeží.

Neboť svatý Jiří v tradici brání bezbrannou dívku.

A junák — skaut chrání rovněž slabé, posmívané a bezbranné.

Svatý Jiří nastavuje svůj život.

A skauti jsou také připraveni dát svůj život pro záchranu ohrožených bližních, či vlasti! Jak to mnohokrát v historii osvědčili.

Svatý Jiří bojuje statečně a sám s vírou v Boha.

Skauti, s nepřáteli dobra a stejně tak i vlastní slabostí a pokušením.

Svatý Jiří zvítězil.

Skauti také věří, že s pomocí Boží dosáhnou vítězství dobra a lásky.

Svatý Jiří je vzorem rytířských ctností všem skautům na celém světě.

Pro nás skauty je Jiří vzorem svojí skutečnosti a opravdovosti, v jeho víře v Boží moudrost a prozřetelnost.

Vyprosme si i my, u Všemohoucího, aby požehnal skautům a skautkám celého světa a dopřál jim žít pro dobro svého národa, pro pokoj a bratrství a přátelství.

za ELŠ přeje vše dobré
PADE a sbor instruktorů

(volně citováno z díla bratra náčelníka, Rudolfa Plajnera)

^{Syn člověka bude vydán do rukou lidí; zabijí ho a třetí den byl vzkříšen}

^{Milý příteli, sestro a bratře, když jsem dětem vyprávěl pohádku a končil jsem, že drak byl přemožen a zachránce dostal princeznu a půl království (někdy i celé) a žili spolu v lásce a jestli nezemřeli, tak tak žijí dodnes, tu jsem slýchal dětský hlásek: to není konec! Ano, děti chtěli slyšet o té velké radosti, o oslavách, tancích a zpěvu mnoho dní i pokojný a radostný život poddaných. – Pohádky většinou začínaly: Bylo, nebylo, kterýsi chasník, který „kde mohl, tam pomohl“ se z jakýchsi důvodů rozhodl jít do světa, a protože byl dobrého srdce, pomáhaly mu pohádkové bytosti (někdy i za darovanou makovou buchtu). Tak bloudil světem, někdy i s falešným kamarádem, který si přisvojil jinochovu statečnost, odvahu i konečné vítězství. Ale pravda a láska nakonec zvítězily. Některé pohádky ovšem začínaly zdánlivě vítězícím zlem, aby nakonec zlo bylo poraženo.}

^{Milý příteli, sestro a bratře, promiň mi jistou analogii s Izraelem, který měl od Hospodina Tóru, desatero a proroky a také mnoho nepřátel. Dokud se lid držel Hospodina, vítězil, i když byl početně slabší. Tak se mohli radovat v Hospodinu a s Hospodinem, jejich Bohem. Když se ale odklonili od Hospodina, stali se snadnou kořistí a padli do zajetí.}

^{Milý příteli, sestro a bratře, i v době začátku nového věku byl Izrael pod nadvládou Římanů jako samostatný protektorát. My dříve narození máme každý své zkušenosti s takovýmto útvarem. V Izraeli to vřelo pod útlakem mnohých daní. Do toho vystoupil Jan Křtitel, který volal po pokání, neboť se přiblížilo Boží království!  Když pak byl zavražděn, Ježíš, zvaný Nazaretský (žil v rodině tesaře, podle archeologů snad ze střední vrstvy, spíše i stavitel; Ježíšovi se zřejmě dostalo značného vzdělání) pokračoval jako i za života Jana Křtitele (který jej pokřtil vodou – hlas Božího ducha:  „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ J 3, 22b). Ježíš přitahoval zástupy, neboť mluvil jako moc maje.} 

^{Milý příteli, sestro a bratře, i já, ba i Ty, se snažíme něco vyrozumět z těch krátkých příběhů (říkáme jim podobenství) i něco pro mě, pro Tebe. Ten červíček, ukrytý v podobenství mi nedává spát. Je to nový, jiný, provokativní pohled na desatero, na můj vztah k bližnímu, k Bohu. Tak to jistě působilo i na jeho posluchače. Je tu ale ALE, ďáblík ve mně, ale možná i ďábel mne přemlouvá, omlouvá, ba schvaluje moje jednání, které bývá nejen v nesouladu, ale i v protikladu proti tomu, co jsem si uvědomil, co platí pro mne, co ode mne Ježíš očekává. Ale co mně úplně odrovnává, jsou Ježíšovy zázraky. To, jak nás vede k novému životu: „odpuštěny jsou ti hříchy“. Stále vidím toho syna, jak chce jít k otci. Nejprve utíká – pryč od toho všeho. Pak, jak se blíží k domovu, stále zpomaluje, až se skoro plouží. Jak ho otec přijme? – Zatím otec stále vyhlíží svého syna, pořád má naději. Náhle jej spatří a už se rozbíhá a běží, běží v ústrety svému synu. S roztaženou náručí, již jej objímá. Otče, odpusť mi … slova zanikají v radostném pláči otcově a jeho slzy radosti se mísí se slzami lítosti. A já si uvědomuji, že cesta za Ježíšem není jen prosté kladení nohou v Ježíšově cestě, ale je to změna mého života, pochopení Ježíšova poslání a jeho přijetí. Uvědomuji si, jak mnohokrát mne Ježíš Kristus zachránil (skutečně) od jisté smrti (Když Robinson zachránil Pátka od jisté smrti, ten se prohlásil být jeho otrokem a miloval jej a sloužil mu do konce svého života). I já chci být věrný. Ale bez Kristovy pomoci to nezvládnu.}

^{Milý příteli, sestro a bratře, po konfliktu s kněžími v chrámu kněží zpolitizovali Ježíšovo poslání, zbývala než Ježíšova smrt. Pro všechny jeho posluchače to je konec. Konec budování Božího království. Všechny (nebo téměř všechny) ovládne strach. Ale Bůh v tom Ježíše neopustí. Vzkřísí ho jako Krista. Ve třech dnech. Podle Písma. Zůstali jsme jeho bratry a sestrami? Radujeme se, že jsme součástí Božího království? Jdeme tam, kam nás Ježíš Kristus posílá? I v této době a právě v této době? Jsme nositeli evangelia, radosti, svobody víry? Ježíš Kristus mne i Tebe má rád. Teď. Dnes. Zítra. Navždy. Bez výhrad. Sláva na výsostech Bohu … Tvé je království i moc i sláva na věky. Požehnané Velikonoce.}

^{Jarek Černý ﹣ Ursus}

Úvodem k níže uvedenému zamyšlení přejeme našemu drahému bratru Jiřímu Grygarovi k jeho blížícímu se významnému životnímu jubileu vše jen to dobré. Je nám ctí, bratře Dřímale, mít Tebe v naší blízkosti, jako vzácného člověka, vědce, skauta a přítele. Vyznávat stejné skautské ideály, mít na kroji stejnou slibovou lilii a modlit se ke stejnému Bohu.

Se skautským pozdravem
bratři z Ekumenické lesní školy

---

Krátké zamyšlení po dlouhých 76 letech

Když mi bylo 6 let dostal jsem se s rodiči poprvé do Prahy, kam nás pozval maminčin bratr a můj strýc.  Byl jsem tehdy každou chvíli nemocný, postupně jsem prodělal většinu dětských nemocí a hned po příjezdu do Prahy jsem místo prohlídky hlavního města dostal horečku a tři týdny stonal. Naštěstí jsem se už před nástupem do školy naučil sám číst a objevil jsem u svého bratrance bohatou knihovnu s knížkami Jaroslava Foglara a sešity Rychlých šípů. Okamžitě mne zaujala kniha Tábor smůly a samozřejmě příběhy Rychlých šípů – osobité verze českého komiksu. Takže mi vlastně nic nechybělo, ale od rodičů i strýce jsem se dozvěděl, že skaut je v Protektorátu zakázán, a to mne utvrdilo v mém vlasteneckém pudu, že nám cizí národ zakázal něco tak velkolepého jako jsou skautské oddíly. Při další pražské návštěvě jsem pak přečetl knížku Hoši od Bobří řeky, a to mne utvrdilo v mé touze, že hned jak válka skončí, tak se musím do skautu přihlásit. Celou válku jsme žili na předměstí Brna, takže jsme zažili bombardování brněnských továren a nádraží a posléze přechod fronty, což jsme ve sklepě přežili bez zranění. Když byla v Brně obnovena tramvajová doprava, tak jsem si na konečné stanici tramvaje všiml zasklené vývěsky, že se v Černých polích obnovuje 40. oddíl Junáka, kde byla adresa klubovny a výzva, aby se zájemci přihlásili.

Okamžitě jsem požádal rodiče, aby mi přihlášku schválili, a stal jsem se vlčetem ve 40. oddílu. Už v červnu jsme začali chodit na nedělní výlety (tehdy se pracovalo i celou sobotu). Byl jsem na těch vycházkách v sedmém nebi, ale líbily se mi i družinové schůzky v pěkně zařízené klubovně. Nerad jsem se však brzy loučil s Brnem, protože jsme se v listopadu 1945 přestěhovali do Opavy, snad nejvíce válkou zničeného českého města. Když jsme tam přijeli, nefungovalo v Opavě pouliční osvětlení, nejezdily tramvaje a většina ulic byla pokryta sutinami vybombardovaných domů.  Téměř zázračně jsme však našli téměř netknutou ulici poblíž sokolského stadionu a tam neporušený dům a v něm neporušený byt. Ještě větší bylo mé překvapení, že snad 5 minut chůze od našeho domu byla krásná skautská klubovna v suterénu domu, který se jmenoval Soví hrádek. Takže jsem plynule pokračoval v klubovních schůzkách a nedělních výletech a v r. 1946 jsme měli poblíž Hradce nad Moravicí prázdninový skautský tábor, který jsem prožíval jako největší dobrodružství. 

Těsně před letním táborem jsme se ve čtvrtek 18. července 1946 všichni slezští skauti v počtu snad 10 tisíc sjeli na Prokešovo náměstí v Ostravě před impozantní budovou ostravské radnice, abychom přivítali prezidenta Dr. Edvarda Beneše, který byl v té době protektorem Junáka. Uvítal ho Zemský junácký náčelník pro Slezsko a širší Ostravsko Lumír Jedlička (1914-1994), s nímž jsem se osobně poznal o rok později na dalším skautském táboře poblíž Kružberské přehrady, kdy ten tábor vedl. Na Prokešově náměstí jsem i jako vlče složil skautský slib, protože to byly mimořádné poměry. Volby v r. 1946 totiž celostátně vyhráli komunisté, i když třeba v Opavě skončili až na třetím místě. Bylo zřejmé, že pan prezident se ocitl v politické pasti, a zoufale jsme se snažili ho ujistit svou podporou. Ihned po tzv. vítězném únoru začal nevybíravý útok na skautské hnutí; najednou jsme se měli přejmenovat na pionýrské oddíly Junáka, ale pak z toho Junák samozřejmě vypadl a byl fakticky zakázán. 

V posledních dnech světové války položilo 18 členů Odboje slezských junáků své životy, když byli zradou vydáni gestapu a 24. dubna 1945 na svátek skautského patrona sv. Jiří byli po dlouhém mučení dva týdny před koncem války popraveni na starém židovském hřbitově v polském Těšíně a pohřbeni v masovém hrobě. O další oběti mezi skauty-rovery se postaral iniciativní komunistický režim. 24. července 1949 byl tábor železnobrodských roverů na úbočí Vlašského hřebene obklíčen asi třemi stovkami (!) příslušníků SNB a StB, kteří na spící skauty zaútočili střelbou nejenom z pušek, ale i z kulometů. Dva skauti byli zastřeleni a 16 skautů, co střelbu přežili, dostali tresty vězení od jednoho roku do 20 let. Bylo zřejmé, že komunisté cítili, že skautské zásady stejně jako křesťanství jsou v příkrém protikladu s jejich zvrácenou ideologií třídního boje, kterou pak sužovali české i slovenské obyvatelstvo dlouhých 40 let.

Nikdy mne nenapadlo, že mi osud bude přát sejít se s řadou osobností českého skautingu. Mohl jsem popřát Jaroslavovi Foglarovi (Jestřáb; 1907-1999) k osmdesátinám, protože shodou okolností bydlel v domě, kde bydlí má spolužačka z gymnázia. Mého syna křtil P. Jiří Reinsberg (Amundsen; 1918-2004). Skamarádil jsem se s bratrem Jiřím Navrátilem (Jiří N.; 1923-2017), který odvážně bojoval proti nacistům i komunistům i třetím Jiřím – Stránským (Jíra; 1931-2019) který činil totéž. V roce 2019 jsem se sešel s další legendou Ing. Jindřichem Hojerem, CSc. (1924-2020), s nímž jsem před lety korespondoval kvůli sborníku na počest Jaroslava Foglara. On byl totiž ve Foglarově oddílu a Foglar ho pod jeho pravým jménem zvěčnil v seriálu Rychlých šípů. Jindra mne pozval na pardubické nádraží, kde se konala vernisáž jeho autobiografické knihy a v Domově pro seniory Dubina jsem měl pro něho i jeho spolubydlící přednášku i s diskusí.

S odstupem doby je vidět naprosto zřetelně, že vztah ke světovému skautském hnutí v různých státech slouží jako lakmusový papírek míry demokracie v dané zemi. Je pro mne opravdu velkou radostí, že jsem se dožil doby, kdy vidím, jak naši skauti v dospělosti zastávají významné funkce ve veřejném životě. První tři předsedové Akademie věd ČR prošli skautingem včetně prof. Heleny Illnerové (Holinka) a i mezi českými politiky najdeme řadu těch, kdo vyrostli ve skautském prostředí. Současný stav světového skautingu se 40 miliony členů vypadá sice jako kapka v moři, ale síla tohoto hnutí je mnohonásobně vyšší právě proto, že skautské ideály jsou sice náročné, ale o to přitažlivější.

Jiří Grygar (Dřímal)

---

Bratra Dřímala si také můžete poslechnout v následujícím záznamu ze skautského semináře ELŠ z roku 2014 v Praze, či v některém z dalších záznamů jeho povídání v archivu pražského semináře ELŠ.