Rádi představujeme našeho bratra Merkura očima instruktorů ELŠ. Tentokrát očima bratra Hakima:

Moje vzpomínky na dobu, kdy do mého skautského povědomí a života začal vstupovat fenomén Ekumenická lesní škola, jsou už letité, tedy víc jak dvacetileté. Po obnovení Junáka jsem se zapojil do činnosti 16.střediska Duha v Brně jako oddílový zdravotník – „skautský lékař“. Brzy jsem zjistil, že je v celém Junáku i v našem středisku výrazný nedostatek činovníků a navíc že stávající činovníci jsou buď staří a už fyzicky nestačící anebo nadšenci, kteří jsou nekompetentní , nemajíce vědomosti ani zkušenosti. V mém vlastním středisku jsme neměli literaturu a velmi obtížně jsme dávali dohromady program. Mluvím v množném čísle, poněvadž vůdce oddílu byl mým přítelem a před každou oddílovou radou mne prosil, abych tam přišel a pomohl nápadem, varováním, společným hledáním cesty. Nakonec bratr Pad byl nucen udělat vůdcovskou zkoušku a to kolem r. 1996. Tehdy nám nadšeně vyprávěl o lesním kurzu Ekumenické lesní školy, který ho připravil ke zkoušce a dal mu mnoho kontaktů a podnětů a informací. Všechny nás tehdy povzbuzoval, abychom se též přihlásili na některý z kurzů ELŠ. Už tehdy pro nás ve středisku byla Ekumenická lesní škola Universitou skautingu a špičkou ve vzdělávání a přípravě na vedení skautského oddílu. A v čele této organizace figurovala jména Merkur, Neptun, Šakoh, Balů. Co jsem slyšel chvály na moudrost, náročnost, praktičnost a spolehlivost těchto bratří.

Zprvu jsem odmítal vydat se touto cestou, tedy stát se skautským činovníkem. V té době mně bylo 42 let, měl jsem 5 dětí, pracoval jsem na 2 úvazky na chirurgické klinice v největší nemocnici v Brně a na Lékařské fakultě. Měl jsem ambici být hodným a spolehlivým tátou, manželem a dobrým lékařem popř. učitelem adeptů medicíny. A naprosto jsem si nedovedl představit, že bych měl vést a vychovávat tlupu dětí nebo dospívajících, kterým se neumí nebo nechtějí věnovat vlastní rodiče, dětí které vše bagatelizují, kritizují a nakonec opouštějí. Vždyť jsem byl na skautských táborech a výpravách i schůzkách. Mizerná kázeň , nepřipravenost, místy nuda, místy riskantní podniky jako lezení po skálách či do jeskyní, skákání do jezírek v zatopených lomech, neznalost map a už vůbec ne zacházení s buzolou. Rozdíl mezi tím, co přinesl bratr za materiály z ELŠ a realitou byl obrovský a zdál se být nepřekonatelný. Připomínalo mi to výuku vyučování a výchovy na Pedagogické fakultě a to co jsem sám zažil ve školách a přednáškách. Ambice odtržené od reálných možností.

Jednoho dne však za mnou přišly mé 3 mladší dcery ve věku 10,9 a 6 let a řekly mi: „ Taťko. My jsme se přihlásily do skauta.“ Nechtěl jsem věřit vlastním uším, mě přece nikdo nekontaktoval, nepodepisoval jsem žádnou přihlášku a také v našem středisku ani nebyl dívčí oddíl. Tak jsem se jich vyptával, kde je ten jejich oddíl a ony mi řekly, že ten teprve vznikne až jejich vedoucí Gábina bude mít zkoušky, je to prý studentka Pedagogické fakulty v 1. ročníku. Klubovnu prý nemají a sejdou se vždy před výpravou u křížku. Ta výprava bude už tuto sobotu, mají mít jídlo na 1 den, pláštěnku a 50 korun na cestu. Kam jdou nevěděly. V sobotu celé odpoledne pršelo. Večer , kdy už jsme děti čekali domů, mě volala paní z hospody ve Vranově na Dyjí, že tam jsou nějaké děti asi 5, že jim ujel autobus a tím i vlak, abych pro ně přijel. Celou cestu tam jsem se připravoval na to, co řeknu té jejich vedoucí. Našel jsem hospodu i děti, které byly promoklé a vystrašené , vedoucí nikoliv. Ta odjela se skupinou zdatnějších, které ten autobus stihly. Po cestě mi vyprávěly, že to bylo bezva, ale potom zabloudily, zmokly no a byly unavené a nezvládaly tempo, slečna vedoucí je pobízela slovy, která jsme doma nepoužívali. Tak šly, pobrekávaly, a tak jim řekla , že ten autobus musí stihnout a když to nestihnou, tak ať jdou do té hospody , že ona tam všechno domluví. To tedy byl na mě silný tabák. Tak jsem řekl, že do takovýho skauta chodit nebudou. Ale jen co jim otrnulo, začaly škemrat, že by chtěly chodit , ale do skutečnýho skauta, kde se lidi o druhý starají, kde děvčata nosí takový pěkný žlutý šátky a hrají plno her a jsou k sobě hodný a nemluví sprostě. Viděl jsem také jejich kamarádky, které s klíčem na krku posedávaly na zábradlích před domy, kde bydlí, a závistivě pokukovaly po klucích , kteří měli aspoň balon a hráli na trávníku kopanou. Tehdy mně napadlo, že by stačilo jen vyjít před dům a mohl bych dát dohromady tucet těchto dětí ponechaných celá odpoledne nicnedělání resp. vlastní zábavě. Promluvil jsem o možnosti založení dívčího oddílu na nejbližší střediskové radě.

Jasně, neměli jsme vedoucí, zkušenosti, a vůbec proč ty svý holky nepřihlásíš do nějakýho fungujícího oddílu. My ti to zjistíme. Než to ale zjistili, objevili jsme v naší městské části paní, které dříve skautky vedla – po válce. Nyní už měla šedesát pět plus ale byla ochotná, když jí pomůžeme s programem. Slovo dalo slovo a byl založen dívčí oddíl. Ale po 3. schůzce mi sestra zatelefonovala, že její manžel dostal mozkovou mrtvici a že ona nemůže se dále skautským aktivitám věnovat. A tak jsem nastoupil další schůzku já, jako rádce družiny světlušek… no bylo jich 14. Nechtěl jsem aby to zaniklo, holky byly nadšený, vyprávěly si, těšily se , připravovaly se… já taky, ale neměl jsem žádné vědomosti. Ještě stále jsem byl přesvědčen, že jde o přechodné krátkodobé období provizoria. No ale sestra se nevracela , já chodil na schůzky , udělali jsem výpravu, děcka se vrátily nadšený a jejich rodiče tím pádem taky. Na nejbližší střediskové radě jsem urgoval novou vedoucí. Bratři mi řekli, že žádnou nemají a mít nebudou a že mohu vést děti sám, když si doplním vzdělání a dovednosti. A tím začala má anabáze od rádcovského kurzu 1997 (abych uměl připravit schůzku), přes čekatelský kurz a zkoušky 1999 (abych mohl vést tábor) až po vůdcovskou zkoušku 2000 (abych mohl vést oddíl). Hlavou nad tím kroutili kupodivu víc bratři na okrese, ale protože vznik nového dívčího oddílu podpořila a mně jako vedoucího byla ochotna akceptovat sestra v roli výchovného zpravodaje okresu, která se mnou už spolupracovala při organizaci zdravotních kurzů a Svojsíkova závodu, stal jsem se nejstarší Velkou světluškou na okrese. Po 3 letech se z nejstarších světlušek staly skautky, oddíl se rozrostl na družinu skautek, a 2 družinky světlušek. Ze skautek jsem si vychoval rádkyně , měli jsme každý rok tábor, sliby, jarní a podzimní víkendovku, každý měsíc výpravu, schůzky každý týden, klubovnu, nástěnky, soutěže, časopis a přibývalo nás. V r.2001 jsem měl v oddíle 35 členů. Přišla první zklamání, frustrace, únava…hledal jsem pramen síly, motivace, chuti do dalšího rozvoje, do řešení a nesení konfliktů, do plánování, hlášení, žádostí o dotace,… tehdy mi bratří řekli, Hakime od toho je lesní škola. Opravdu? A která? No samozřejmě Ekumenická lesní škola. Ale poprvé jsem se na ELŠ nedostal… asi jsem se přihlásil pozdě a také bylo potřeba podpořit právě v Brně probíhající běh Jihomoravské lesní školy. To se mi podařilo v r. 2001. Nicméně při okresních setkáních jsem se bavil s těmi, kteří byli na ELŠ a zjišťoval jsem , že „ to je docela jiná káva“ než to , co jsem už zažil. Trochu mi to přišlo líto, ale pomyšlení , že bych mohl absolvovat 2 LŠ , to mi připadalo jako vyložená „rozežranost“ a myslel jsem si , že bratra Merkura uvidím tak leda v časopise Skauting na fotografii. Ale opět jsem byl vedle. V té době jsem už začal být na Brněnsku znám jako guru skautské zdravovědy – přednášel jsem to a bylo třeba , abych to mohl i zkoušet a tak jsem se v r. 2003 vypravil na instruktorský kurz Collegium… to už jsem měl OČK ze zdravovědy. A zde v Měsíčním údolí jsem se konečně mohl denně vidět a podat si ruku s bratry Merkurem, Balůem, Rackem, Ursem. Zde teprve jsem našel své místo, nebo svou cestu jak chci žít skauting, svou roli s níž jsem se mohl a chtěl ztotožnit. Zde jsem uvěřil, že toto jsou mí bratři, že mezi ně patřím a že mne mají rádi.

Bratr Merkur byl pro mne v té době autoritou větší než náčelník Junáka a starosta dohromady. A nebylo to proto, že by autoritativně vystupoval, ale protože byl harmonickou pravdivou osobností – člověkem u něhož smýšlení, řeč i skutky byly v souladu. Takových lidí v životě moc nepotkáš. I když v kroji a klobouku vypadá někdy stroze, vážně či zamyšleně , má v očích laskavost a v srdci radost. Ano , je to senior řádu nositelů vyznamenání Stříbrného vlka, vůdce ELŠ, norma normans etického jednání, jedna z největších osobností skautského hnutí v naší zemi současné doby. Ale zároveň je to člověk vzbuzující důvěru a důvěru dávající, člověk hluboké víry v Boha a v dobro v lidech, bratr k němuž jistě cítíš úctu , ale můžeš k němu cítit i lásku. Mám štěstí, že se k němu mohu hlásit a je mi ctí, kdykoliv mi podá ruku.

V Brně 9.1.2017

Hakim