Rádi představujeme bratra Káďu — Zdeňka Zeleného, velkou osobnost ELŠ, očima jeho vnučky Kláry:

Vždycky to probíhá stejně. Najít na zvonku štítek se jménem, zazvonit a počkat pár vteřin, než se ozve zvučné a jasné “Zelený“. Nadechnu se: „Ahoj dědo, tady je Klára!“ „Ano ano!“ Vzápětí se ozve drnčení zvonku a klika povolí. Ze zvyku beru schody po dvou a zpomaluji až před pootevřenými dveřmi, z kterých vykukuje usměvavý obličej. „No pane jo, to jsou nám hosti! Copak Tě přivádí? Podívat se na dědka? A co si dáš, kafe?“ Děda zná mojí slabinu moc dobře a ví, že šálek kávy málokdy odmítám. „Jo! Ráda. Ale dáš si se mnou!“ Děda většinou trvá na tom, že mi jí uvaří sám. Pomalu vstane od stolu, rozvážně našlapuje, opatrně, aby náhodou nezakopl a otvírá kredenc. „Tak kterej chceš?“ Můj favorit je menší zelený hrneček s tulipánem, jehož velikost dovoluje „dát si ještě jedno.“ Pro sebe z police sundává bílý hrnek na němž je zobrazená lilie. Skautská. Pokud není „lilie“ bere na milost hrnečkem s modrými proužky. „Ten je muklovskej, přece!“ Já mezitím vyndám mléko – sobě dolít do pětiny, dědovi do čtvrtiny. Zamíchat. „Cukr?“ „Ne ne, vždyť já nesladím.“ Ptá se pokaždé. Zřejmě mi nechce odepřít ty krásně vyskládané kostičky v cukřence, které však slouží pouze návštěvám. Sám sahá po sladidle. S jeho cukrovkou to bohužel jinak nejde. Když jsou oba hrnečky na stole, obřad, který se opakuje téměř každou návštěvu, končí. Děda se na mě lišácky podívá: „Tak copak je novýho?“ Disponuje zvláštním pozorovacím talentem, který se soustředí na všechno, co se týká (mého) vzhledu. „Ale ne, my máme nový nehtíky! Ukaž…no, to je pane barvička! A máš hezkej svetříček. No jo, fešanda.“

Teď je prostor pro mě. Vyprávím, co je nového doma, ve škole, co mě čeká za zkoušky a kam se chystám večer. Přikyvuje a říká: „Děláš to dobře.“ „A jak se máš ty?“ Ptám se. Na řadu přichází dědův pověstný humor: „Ale jo, nikdo mě netluče, tak to jde.“ Jindy zvážní: „To víš, bolí mě nohy. Ale já si nestěžuju.“ Často se snaží obrátit situaci v žert, i když na něm vidím, jak je unavený a necítí se dobře. Moc dobře vím, že je mu jeho nuselský byt malý. Ve své mysli se toulá po dobrodružných výpravách, ve vzpomínkách, fantaziích a cizích zemích. Když mu vyprávím o svých výletech, Vždycky napjatě poslouchá a občas přivře oči, usměje se a zasní. Vidím, jak moc nám přeje svobodu. Je jedním z těch, kdo se o ní zasloužili a já si jeho veliké oběti moc cením.

Nejvíc si na dědovi vážím toho, že o lidech, kteří mu tolik ublížili, nemluví s nenávistí. Mohl by nadávat, nést v sobě křivdu, ale on se s bezprávím, které na něm bylo dopuštěno, dokázal vypořádat po svém: „No jo, byli to dobráci,“ zasměje se. Na kriminál obecně nevzpomíná rád. Výjimkou je příběh o vzniku skautské lilie, kterou si vězni nadělili k výročí založení oddílu. Riskovali další roky za mřížemi v šílených podmínkách, možná i smrt. Oni se ale nevzdali a nesklonili. Skautská lilie, na níž muklové sbírali stříbro kousek po kousku z kabelů elektrického vedení tak personifikuje houževnatost a vytrvalost, jež byli skauti během dlouhých let nesvobody nuceni prokázat.

Milý dědečku,

k Tvým nastávajícím 92. narozeninám Ti přeju hlavně hodně zdraví, spokojenosti, božího požehnání a ať je Ti s námi pořád hezky. Jsem na Tebe pyšná.

Tvá vnučka Klára
(18.11. 2017)

Zdroj obrázku v záhlaví: skautskyinstitut.cz