Přátelé, drahé sestry, milí bratři,
děkuji Vám všem za Váš čas, za vzájemné obohacení, za bratrství, za přátelství a radost ze vzájemného společenství. Děkuji všem instruktorům ELŠ, ať již z tohoto ročníku, nebo z let minulých. Děkuji Merkurovi za všechna ta dlouhá desetiletí, která nad naší lesní školou bdí a určuje její směr. Děkuji Balúovi, za přátelství, za to, že mě učí se na skauting dívat jeho očima, Krokodýlovi za tak silné přátelství, Hakimovi za doprovázení, rady, a za to, že je vždy tam, kde má být, děkuji za to, že letos ELŠ byla. Díky Vám všem našim absolventům, bylo to s Vámi úžasné setkání, úžasné myšlenkové potkání se. Bez Vás by to nešlo.
Po poděkování dovolte krátké zamyšlení.
Je za námi nejdelší noc letošního prosince, je za námi taktéž první zimní den a blíží se nádherné svátky, při kterých si připomínáme narození Ježíše, našeho Pána.
Je to čas, který přímo vybízí k odpočinku, čas pro zamyšlení v dlouhých zimních nocích, čas radosti. Je dobré a potřebné se umět zastavit, odpočinout a v klidu a pohodě rozjímat.
Rád procházím Orlovské lesy, mnohokrát jsem si je prošel v širokém okolí od myslivny, kde psal své „Základy“ náš první náčelník Antonín. A vždy jsou krásné, v každé roční době. Ale o tomto víkendu, když je zakryl první letošní sníh a dal vyniknout všem kontrastům – bílé a zelené, bílé a hnědé, bílé a šedé, tam byl úžasný klid a ticho lesa, nádherně modrá, prosluněná obloha a mrazivá noc plná hvězd, tam přímo dýchala atmosféra klidu a pohody. Zklidnění a zastavení. Na místě, které mnohému z Vás přirostlo také k srdci. A to na místě, jenž nám tak nádherně představuje náš Balú. Opravdu, když přivřu oči, tak vidím Balúa na zřícenině Orlíku, kdy slouží bohoslužbu slova, nebo v kapli či na ochozu Lipnice, nebo v podhradí, kdy si v parném létě dáváme parádně vychlazenou „plzeň“, nebo o 15 km dále kostel v Řečici, kde Balú přebírá medaili svatého Jiří, či bratrské objetí při obnově vůdcovských slibů na místě prvních skautů v srpnových měsících našich lesních škol, anebo Michalův statek a s ním náš rychtář Jindřich, další místo, které pro nás z ELŠ objevil taktéž Balú.
Orlovské lesy jsou pro mne navždy spojeny s Balúem a dlouhými, krásnými debatami s ním. Bohu díky. Tento čas a tato sváteční doba tedy jakoby říkala každému z nás – buď trpělivý a nechej každému svému úmyslu dozrát v čase. Nespěchej zbytečně, ať máš čas přemýšlet, promýšlet a měnit.
Přikládám několik vět o bratru Balúovi, který naši lesní školu tak úžasně posunul na cestě k cíli býti dobrými lidmi, čestnými a slušnými!
Od bratra Šakala:
Balú není ledajakým skautem… Je to prostě „Náš Balú“. Ať přijede na některý z rodiny kurzů, nebo jej člověk potká při setkání v kapli sv. Jiří v Řečici, jsou to vždy neobyčejné chvíle plné bratrství a radosti. Balúova láska ke skautingu, přírodě a výchově mladých se snoubí v laskavém a moudrém přístupu, který člověka prostě musí zasáhnout. Poprvé jsem to zažil na Cordě v roce 2008. Do té doby jsem o něm neslyšel, ale jeho jméno se na kurzu s blížícím se časem příjezdu omílalo v rozhovorech častěji a častěji. A když poté přijel a začal nám vyprávět o smyslu odměn a nesmyslu trestů ve skautské výchově, pochopil jsem proč. Dokázat vystihnout hluboké a krásné pravdy v jednoduchých příbězích a dialogu s námi dokáže jen málokdo. A když jsme poté vyšli do lesa a Balú se rozpovídal o bylinách, pradávných obyčejích, které lidé spjatí s přírodou udržovali, o pokoře vody, o smyslu bosé chůze ranní rosou… To je něco. Když jdete tou rosou sami, je to hezké, ale s Balúem je to prostě lepší. Náš Balú je člověk, který umí udělat z obyčejné věci věc nevšední a ze skautování celoživotní poslání. A nejlepší na tom je, že to učí i druhé.
Od bratra Vlka:
Bratři, rád bych se s Vámi podělil také o svoji osobní zkušenost. Poprvé jsem se s bratrem Balúem setkal prostřednictvím jeho knih a příruček. Před více než šestnácti lety jsem v Moravských Budějovicích začal pracovat jako nadšený rover a první v našem městě s vlčaty – bez zkušeností a bez potřebných informací. Tehdy se mi náhodou dostala do rukou Balúova kniha „S vlčaty krok za krokem“ a později jeho další příručky („Tři uhlíky“, soubor brožurek „Smečka volá“, časopis „Světýlko“ s Balúovými články aj.). Balúovy návody a nápady mi značně usnadnily práci a s jeho přispěním jsem z malé šestky vlčat vytvořil velkou smečku, která funguje dodnes.
Nikdy bych nevěřil, že se s Balúem setkám osobně, což se mi poštěstilo v roce 2010 na Ekumenické lesní škole. Následující roky jsem měl a mám to štěstí vidět bratra Balúa při jeho instruktorské práci a poznat ho i v soukromí jeho domova a rodiny. Jeho hluboké prožívání skautské myšlenky mě oslovilo do té míry, že se stal mým biřmovacím otcem. Myslím si, že o jeho přínosu českému skautingu nejlépe svědčí to, že u jeho domu v Chotěboři se netrhnou s rovery, vůdci a instruktory i lidmi hledajícími radu dveře (byl jsem svědkem, že některé neděle má bratr Balú návštěvy skoro celý den ze všech koutů republiky).
Vážení bratři, Balúovu osobnost považuji za jednu z nejvýraznějších postav českého skautingu po roce 1990 a domnívám se, že patří mezi vás, ty nejváženější v našem hnutí.
Od Padeho:
(Tak rád bych napsal, že níže napsaná jsou slova k letošnímu adventnímu setkání s Balúem, bohužel nejsou, neboť jeho nemoc nám nedovolila do míst zaslíbených jeho srdci, vyrazit.)
V sobotu jsme si společně s Balúem a Vlkem vyšli na krátkou vycházku k řece. K Sázavě. Bylo mrazivo, ale svítilo nádherně slunce. K řece, která byla v tomto prosincovém dnu opuštěná. Tichá. Prázdná byla zákoutí, kde běžně sedávají rybáři. Chaty zazimované – bez osadníků. Řeka plynula – ovšem bez vodáků. Klid a pohoda okolo nás.
Šli jsme sami po břehu řeky, kterou máme díky Příběhům od Balúa, tak moc rádi. Kterou vlastně velmi dobře z těchto milých historek známe. Došli jsme až k místu, které se jmenuje Rodrigova skála – zde končil památný Jestřábův Alvarez. Jsme opravdu kousek od pověstného tábořiště pražské Dvojky, kousek od Sluneční zátoky. Silný zážitek.
Kolikrát jsem tento příběh, Hochů od Bobří řeky, četl, kolikrát každý z nás v mysli toto místo navštívil? Velká řeka je tichá a chladnější, temnější. I její šum tady u Stvořidel je takový zvláštní – ztišený.
Ticho a chlad. Bratrství a přátelství. Bylo by to možná jen krátké zastavení u řeky. Zastavení, které přirozeně vybídlo k přemýšlení nad dalším uplynulým rokem. Rokem 100letého výročí českého státu. Rokem 72letého výročí od založení naší lesní školy.
Přemítám, co se povedlo a kdy přišlo zklamání. Kdy byla radost z úspěchů a kdy byl čas poučit se z chyb.
Přeji Vám tedy za sebe, ale také za celé společenství Ekumenické lesní školy vše dobré v tomto vánočním čase, prozářený a poklidný konec roku 2019 a suché a přímé stezky v časech budoucích.
Vše jen to dobré i v roce 30 let od znovu nabyté svobody,
PADE