V létě nás, bratři, čeká návštěva našich krajanů v Banátu. Jejich rumunští sousedé jim říkali a říkají zvláštním výrazem – Pémové, i když v rumunštině se pro název Češi používá Cehii. Asi se teď ptáte, proč se tu zabývám hnidopišským rozborem slov. Jak to souvisí s tím, co nás čeká? Ač se to nemusí zdát na první pohled, toto podivné pojmenování, Pémové, totiž v sobě ukrývá kořeny, z nichž vyrostly vesnice v dalekém Podunají.
Výraz Pémové pochází ze zkomoleniny německého Böhmen, kterým nazývali příchozí české osadníky banátští Němci a rakouské úřady v 19. století. Čeští přistěhovalci se tehdy stali součástí dlouhodobého osidlovacího plánu rakouské armády, usilující o zalidnění jižní hranice země. Banát byl součástí takzvané vojenské hranice – zvláštního nárazníkového pásma proti tureckému vpádu. Rakousko si vydobylo Banát na osmanské říši už začátkem 18. století a vzápětí zahájilo jeho kolonizaci obyvatelstvem z celé říše. Z českých zemí odešlo také několik desítek rodin, ty se ale rozptýlily mezi jiné národnosti.
Přelom nastal v roce 1823, kdy jeden uherský velkoobchodník pozval české osadníky do nově vytyčených vesnic Elizabethy a Svaté Heleny, aby těžili tamější kvalitní dřevo pro jeho podnik. Velmi rychle se ukázalo, že celý záměr není tolik rentabilní, a velkoobchodník české novoosídlence nechal na holičkách. O ty se postarala rakouská armáda, když je přičlenila do svého miličního systému a týž rok zahájila v české kotlině velkou náborovou kampaň. Během dvou let bylo založeno na dvanáct nových hraničářských vesnic – například Gerník, Bígr, Eibenthal, Rovensko, Frauvízn, Šumice. Ovšem ne vždy se vysazení povedlo. Osadníci museli opustit Elizabethu, Poňásku a Frauvízn kvůli nedostatku vody, který začal nově příchozí trápit po vykácení okolních pralesů. V jiných vsích se ostatním osedlým nedařilo ze začátku o mnoho lépe. Hladovění a vysoká úmrtnost donutila řadu rodin se odstěhovat například do jiných banátských obcí, na druhý břeh Dunaje (dnešní srbský Banát), nebo se vrátili pěšky do vlasti jako žebráci. V kraji nicméně zůstala většina Pémů.
Na začátku 20. století se k české národnosti hlásilo asi devět tisíc osob, žijících v sedmi českých vesnicích a v téměř dvou desítkách menšin v okolních obcích a městech. S hospodářskou krizí, přirozenou asimilací a druhou světovou válkou začal pomalý odliv. Po roce 1945 navíc vyslyšela část Pémů žádost československé vlády, aby se vrátili zpět do staré vlasti osidlovat vysídlené pohraničí. České menšiny tak postupně zanikaly v okolních vsích, až zůstalo šest obcí: Gerník, Bígr, Eibenthal, Svatá Helena, Rovensko a Šumice (sedmá, Nová Ogradina, byla zatopena přehradou Železná vrata). Po pádu komunistického režimu žilo v Banátu ještě na pět tisíc Pémů, z nichž přes tři tisíce ve zmíněných vsích. Během posledních dvaceti let se ztenčil počet našich krajanů na patnáct stovek, protože celá řada z nich odešla do své staré vlasti za představami o lepším životě.
Prapředci Pémů odcházeli do Banátu jako do země zaslíbené, o níž věřili, že jim díky své píli a dřině vydá kus ze svého bohatství. Za necelých dvě stě let se jejich potomci vydávají zase zpátky, aby si splnili svůj sen – tentokrát v jiném pralese. Nevím, jestli se dějiny podobají rozvernému dítěti, nebo jen hrajeme se štěstím nekonečnou hru na schovávanou.