Voda v mé Řece pomalu opadá k slavnostem léta. Seděl jsem za rosného rána na balvanu u břehu. Seděl a pozoroval malý zázrak přírody. Tam u nás blízko balvaniska roste několik krásných a vzácných keřů růže pobřežní. Je královnou červnových květin. Víte, jaký zázrak jsem viděl to ráno? Viděl jsem, jak se rozvíjí její květ. Není to zase tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Vždyť on potřebuje k rozvití vláhu. To se musí na vrcholu okvětí dosud nerozvinutého poupěte usadit kapička noční rosy. Jakmile vyjde slunce a rosa začne osychat, otevře se před žasnoucím zrakem růžové okvětí pro včelí mlsalky a čmeláky lízaly.
Vidět to znamená přivstat si, nechat se provanout mlhou od řeky a ranním chladem, pak trpělivě čekat, jako čeká rybář na svého duhového krasavce. Nakonec ale slunce zahřeje zkřehlého poutníka i krasavici růži a zázrak se zhmotní.
Není to podobenství o skautském životě? Vždyť i my chceme, aby se mladá srdce, ta růžová okvětí, otevírala kráse a plnosti života. Tím se dotýkáme tajemství, které není nepodobné tajemství růžového květu.
Jako k pozorování rozkvétajících divokých růží potřebujeme prožít všechno to provanutí chladu i vlhka, jako i růžička chce svou chladnou a vlhkou kapičkou rosy, tak i my musíme přijít k tomu tajemství výchovy připraveni.
Pracovat na sobě, to je jedno potřebné, zvláště teď, než se otevře tajemství léta a s nimi naše táboření. Krása okamžiků je tu vždy vykoupena hodinami a hodinami hledání, promýšlení, propracovávání detailů. Ano, i na detailu záleží. Nejde jen o program, jde i o duši skautského vůdce. Nestačí se chlapsky poplácat po rameni s ujištěním, že já to vždycky nějak zvládl a tedy zvládnu zas. Chce to zeptat se sám sebe po připravenosti sloužit. Možná to bude dotaz vtíravě nepříjemný, možná nás provane jako ten chlad červnového časného rána, ale může být prospěšný. Na jeho odpovědi totiž záleží, co uvidíme. Možná růžově třpytivé okvětí, na které se nezapomíná do příští zimy, možná také nic než zajímavý shluk zelených kališních lístků, které nevydaly za nic na světě své krásné tajemství. Proč jenom?
Nebylo ve mně dost trpělivosti. Neměl jsem dost vytrvalosti. Nebyl jsem dost statečný. Bál jsem se, že budu směšný se svou důsledností. Připadalo mi zbytečné ve věku techniky a vyspělých informací zapojit vlastní mysl.
Aby se Ti, můj milý, žádná z těch nehod nestala, to Ti přeje omšelý balvan na sázavském břehu ze své stařecké moudrosti. Přeje Ti to i krásná pětilistá pobřežní růže ze své krásy, kterou otevírá létu. A přeji Ti to zároveň s přáním šťastné plavby po každé vodě i já. Měj se dobře a měj rád všechno stvoření. Až zašustí orobincům semeníky, možná se zase sejdeme.
Bratr Balú