Čtvrtá adventní neděle , ten necelý týden před vánočními svátky. Způsobů, jak jej prožít, je mnoho. Mnoho tak máme a můžeme, jen jednoho se nám nedostává, a to je ticho. Ticho a tma rámovaly romantikou opředené adventy našich předků. Veliké zvony na věžích umlkaly a nechaly místo těm nejmenším klinkáčkům, aby odměřovaly čas kratičkých dnů a dlouhých nocí.

Byla za mnou jedna paní redaktorka, abych svými odpověďmi přiblížil čtenářům staročeské vnímání Vánoc. Hodně se podivila, že to, co se dnes za ně vydává, je jenom díleček dávných prožitků. Vrátit se vskutku nelze. Můžeme ale přenést do našeho skautského života právě to, co nelze v podobě perníku, slaměné ozdoby , pečených kaštanů a svařeného vína kupovat a prodávat. Můžeme advent proměnit v řadu příchodů člověka k člověku, příchodů chápajících, doprovázených podáním ruky s nabídkou odpuštění a přátelství. Můžeme se, jakkoli to v hluku naší doby je těžké, zaslechnout ticho v duši,ticho, ve kterém promluví všechny tři duchovní principy našeho krásného, vpravdě adventního hnutí. Stojí to za pokus a štědrá náruč našeho druhého domova – přírody – se nám nabízí ticho s námi sdílet a svým zimním usínáním inspirovat naději, že pokročíme dál.

Požehnaný advent, sestry a bratři – Balú