Za prožitím posledního víkendu letošního ročníku Ekumenické lesní školy, v termínu 25. – 28. září,  jsme zamířili na pomezí Čech a Moravy, konkrétně do obce Bobrová. Ústředním tématem, které nás provázelo vlastně celým ročníkem, o to více však tímto víkendem, bylo sté výročí vzniku Československé republiky. Azyl a posléze i zajímavé poklady jsme nalezli na místní faře. Počasí se nám zřejmě chtělo pomstít za předchozí téměř letní dny a tak pro konec týdne ubralo na teplotě a přidalo na vlkosti. 

Čtvrteční večer jsme si prohlédli fotky ze zářijového víkendu stráveného v Londýně a rýpli si tak do těch, kdož s námi do těchto dalekých krajin nemohli vyrazit. Zbytek večera jsme pak strávili zabráni do debaty kolem nadcházejícího výročí vzniku naší, již dávno neexistující, republiky. 

I v pátek jsme se snažili vyhnout nutnosti opustit teplo a sucho fary, namísto toho jsme se věnovali tříbení našich intelektuálních dovedností. První přenáškou dne, věnovanou Pravdě, nás obohatil bratr Mukoki. Před obědem jsme potom stihli ještě první dvě absolventské přednášky k OČK Myšlenkových základů skautingu. Dobrou zprávou je, že Vendy a Hvězdář od léta nezapomněli nic ze svého kuchařského umu, a tak jsme byli na odpoledne notně posilněni a výborně naladěni. Své role historika se zhostil Vlk. Nejprve rok 1918 a vznik republiky, potom léta 1980-1989 a konec jiné éry. Před večeří dorazila menší část nás, kteří jsme se z pracovních důvodů nemohli zúčastnit už od čtvrtka. Po večeři měli promluvu Klíšťák s Azorem a také jsme si vyslechli zbylé dvě OČK-absolventské přednášky. 

Sobotní dopoledne jsme strávili oficialitami, totiž prezentacemi družinových absolventských prací. Každá družina měla za úkol v limitu dvaceti minut představit svoji práci, o které jsme poté  krátce podebatovali, nejprve vedoucí a oponent, následně i my ostatní. Nevím, jestli to bylo tím, že měli všichni tolik co říct, ale s výjimkou jediné družiny se do časového limitu nikdo nevešel. Odpoledne jsme vyrazili do Chotěboře navštívit bratra Balúa. Kromě toho, že kvůli nám mohl poslat k šípku dva jiné zájemce o jeho moudrost, se zdálo, že jsme mu návštěvou udělali i trochu radosti, což mě moc těší. Člověka jako je Balú člověk nepotká každý den. No co si budeme povídat, mnozí ho nepotkají za celý život. Pak už jsme spěchali do Žďáru nad Sázavou, konkrétně na Zelenou Horu, kde měl v poutním kostele mši svatou bratr Šagi. V podvečer jsme potom prožili zakončení celé lesní školy v impozantních prostorách Žďárské baziliky a Studniční kaple. Navečer jsme potom všichni již jako absolventi lesní školy důstojně oslavili význačné datum 28. října 2018. 

V neděli už jsme se pak po snídani a úklidu rozjeli každý do svého koutu naší pěkné republiky. Dá Bůh, že se znovu sejdeme.

Zapsal Šagi, Vít Peržina