Navštívil jsem v jednom městě jednu klubovnu. Zářila novotou zvenku i zevnitř. Jen jsem byl zmatený, protože uvnitř jsem nedokázal určit, kdo v ní přebývá. Plná prefabrikátů z obchodu se švédským nábytkem a nikde ani kousek křivé poličky, amatérských stop po malování. Až vlajka kdesi v koutkumi napověděla.
Poslouchal jsem jednu z porad k jednomu táboru. Vedení se bavilo, jak zkrátit stavbu tábora, aby skauti měli dostatek času na program. Nabyl jsem dojmu, že nejlepší by bylo instantní táborové vybavení. K osobnímu obveselení jsem si představil návod: „Doprostřed louky umístěte nádobu s práškem. Zalijte jedním kýblem vody a utíkejte se schovat do lesa. Za 30 minut je tábor hotový. 100% garance výsledku!“
Viděl jsem, jak jeden nebohý skaut za trest řeže dříví do jedné táborové kuchyně. Zápasil s kulatinoua tvářil se jako mučedník z barokního obrazu, aby tak halasně dal světu najevo své utrpení.
Asi tušíš, kam mířím. Práce a skauting. Souvisí spolu víc, než si mnohdy připouštíme. Skauting má připravovat na život a podstatnou část života pracujeme – v zaměstnání, doma, pro radost, pro jiné. Snad nebudu smělý, když prohlásím, že skauting má být mimo jiné také výchovou v a k práci. Vždyť samotné poslaní hnutí je trpělivá drobná práce tisíců dobrovolníků. Je možná škoda, že ve skautské výchovně metodě není práce přímo uvedená, možná bychom ji pak nevnímali jen jako nezbytnost, ale jako jeden z výchovných pilířů.
Proč tedy nakupujeme skříňky, stavíme tábor z prefabrikátů a trestáme? Myslím si, že do světa dětí a dospívajících promítáme až příliš hledisko nás dospělých. Pro nás běžná práce už nás tolik nevychovává, ale je nutná, aby… Chceme ji omezit na minimum, abychom sami neztráceli čas, a zapomínáme, že pro řadu skautů to je výzva, pak boj s netrpělivostí a nakonec odměna a hrdost. Práce nám pomáhá s výchovou, i když to bude křivé nebo k výsledku to bude dlouho trvat. Ti mladší hlavně získají zkušenost k nezaplacení, zkušenost, která v dnešním světě není už tak běžná. Zkusme se na chvíli proměnit ve skauta. Vzpomeňme si, kdy jsme si naposledy řekli s hrdostí: „Dokázal jsem to.“
Věnováno mému příteli
Vlk